Náš tip
Facebook Twitter Obálka knihy - Martin Buzek - Vrakoviště

Vrakoviště

Martin Buzek

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz

Rok vydání: 2013

Cena: 119 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Vrakoviště, cesta na dno vesmíru a zase zpět.

Slyšte můj příběh. Jmenuju se Stingo a jednou jsem spadnul mezi šrotovací válce podivnýho stroje na recyklaci světa. Nejdřív to bylo fajn, spousta peněz, holky a levnej chlast. Když jsem ale vystřízlivěl, probudil jsem se ve smradlavý díře plný švábů a krys. I tam by se dalo slušně žít, nebejt jednoho chlápka, co mi překřížil cestu. Říkali mu Baron a měl pod palcem všechny levárny tohohle světa. Skončil jsem v gladiátorský aréně a málem si nechal milostivě vymlátit mozek z hlavy. Když desetkrát přežijete klinickou smrt, máte prej šanci na vykoupení. Radši jsem vzal roha a utek s pomocí cikánský lodi, pro kterou neplatěj fyzikální zákony. Potom jsem našel bájnýho motýla a s ním doletěl až na samotnej konec biblickýho vesmíru. Jenomže smysl života mi pořád unikal. Naštěstí mi potulnej prodavač pizzy prodal dvojitou dávku pokory a já konečně našel svůj domov.

Sesbíráno v třídírnách myšlenkového odpadu.
Recyklace dvou vesmírů za cenu jednoho!
100% ready for google library!


Loď visela ve vzduchoprázdnu, z dálky připomínala obrovskou hladovou piraňu číhající na svoji kořist. Její příď byla plná ostrejch rotujících zubů, který trčely ven a nemilosrdně drtily všechno, co se dostalo do jejich dosahu. V dálce se objevil vrak kosmický lodi. Starej vesmírnej tanker se vydal na svoji poslední cestu. Chvíli jsem ho pozoroval, když mě vyrušila holka, která obsluhovala u baru.

„Dáte si něco k pití?“

Kejvnul jsem, na víc jsem se nezmoh, očima jsem byl přikovanej k velkýmu představení, který se tu každej den odehrávalo, a i když to pro místní musela bejt už dávno nuda, já se nemoh vynadívat.

„Nějakej šejk?“ zeptala se ta holka.

„Jo, třeba.“

Loď se přiblížila k ohromnýmu stroji, ale ještě dřív se na ni vrhla armáda zlatokopů, hladový pirani, který chtěly z toho tučnýho sousta urvat taky něco pro sebe. Byli jako vesmírný supi, co požírají mršiny, který sem zavál hvězdnej vítr.

„Matka je dneska ospalá,“ řekla ta holka a míchala mi zatím modrožlutej nápoj.

„Matka?“ zeptal jsem se a ona se zasmála.

„Mělo mě to napadnout, že jste tu novej, ještě jsem vás tu neviděla,“ řekla.

„Jo, před chvílí jsem přiletěl.“

Venku za oknem začal hotovej mumraj, zdálo se skoro neuvěřitelný, že se tolik chaosu vejde na tak malý místo. Vesmírný čluny se zakusovaly do vraku lodi, některý se spouštěly dovnitř a pár už se jich vracelo s úlovkem.

„Matka říkaj tomu ohromnýmu stroji na šrotování vraků,“ začala mi vysvětlovat.

„Aha.“

„Je to proto, že tu řídí všechny životy. Cokoliv se tu stane, začíná a končí u ní.“

„Rozumím,“ řek jsem.

„Slyšíte?“ zeptala se.“

„Co?“

„To se naučíte, teď se Matka probouzí k životu.“

Nad obřím lisem se rozsvítilo malý světlo, jeho oranžovej paprsek chvíli zametal kousek okolního prostoru a pak se přebarvil na červeno. Matka si pomalu začala přitahovat svoji oběť. Rej zlatokopů kolem lodi ještě zesílil.

„Tohle je jen malý sousto, nejspíš přijdou ještě dvě nebo tři další, to už bude lepší podívaná,“ řekla, podala mi můj šejk a usilovně se snažila zachytit mě očima.

Až když jsem odvrátil hlavu, uvědomil jsem, si že je moc hezká. Jenže to mohlo bejt taky způsobený mojí cestou do tohohle zapadákova. Poslední tři měsíce jsem nedělal nic jinýho, než že jsem čuměl na zhaslý obrazovky a snažil se usnout. To dovede člověka pořádně vyždímat.

Otočil jsem se na ni, abych si ji konečně trochu líp prohlídnul. Byla zajímavá, určitě mnohem víc, než bejvá obvyklý v těchhle končinách. Velký hnědý oči a plný rty, nos trochu do špičky a vypadala tak nějak dětsky a nevinně. Výslednej dojem kazily akorát její zářivě zelený vlasy, globální móda všech barmanek. Na sobě měla podivnou uniformu z podobně křiklavejch barev, nejspíš aby vypadala ještě víc sexy, ale moc to nefungovalo. Ten detail spíš usvědčoval majitele baru ze špatnýho vkusu a nezkrotný touhy po penězích. Usmála se, skoro jsem jí to i věřil.

„Přijel jste sem zkusit štěstí?“ zeptala se a já zase vrátil k tomu hvězdnýmu představení venku.

Chvíli jsem ho pozoroval, to už loď šrotovaly obří čelisti Matky. Kolem chvostu vraku ale dál tančilo pár nadšenců, který demontovali všechno, co jim přišlo pod ruku. Zdálo se mi to dost šílený na to, abych se toho zúčastnil.

„Daj se tu peníze vydělat i jinak?“ zeptal jsem se.

„Velký peníze ne,“ řekla.

„Tak je to práce i pro mě.“

Zase se usmála.

„Vy jste nevěděl, co vás tady čeká?“ vyzvídala.

„Ne, jen mi řekli, že se tu dá zbohatnout. To mi stačí.“

„Jste dobrodruh?“

„Ani ne. Obyčejnej poutník, jeden z generace, která vyrostla v mezihvězdným prostoru.“

„Tady se vám bude líbit, tohle místo je plný vesmírnejch tuláků,“ řekla.

Zase jsem upřel oči na Matku. Pomalu dojídala svou oběť a veškerý rojení kolem ní ustalo. Lodě zamířily do blízkejch doků vyložit na rampách svůj náklad.

„Teď bude chvíli klid,“ řekla.

Začal jsem se věnovat svýmu pití a po očku jsem ji nenápadně pozoroval. Chvíli dělala, že to nevidí.

„Já jsem Laura,“ pochopila konečně, že jsem trubec, a představila se.

„Stingo,“ odpověděl jsem.

„To je tvý pravý jméno?“

Přikývl jsem.

„Nekoupil bys mi pití?“ zeptala se a prohrábla si ty zelený vlasy, navíc trochu vypnula hruď a dala mi na odiv hezky tvarovaný prsa. Bylo to ale moc prvoplánový, takže jsem nijak nezareagoval. Bylo mi jasný, o co tu jde. Dělat v baru asi není žádný rito, ty holky si vydělaj sotva na přežití, takže jestli si chtěj užít i trochu života, dokud jsou mladý, musej se snažit.

„Dneska tu nikdo není a my si nesmíme kupovat pití. Jen když nás někdo pozve,“ vysvětlila mi.

„Tak jo,“ souhlasil jsem.

Začala si míchat drink.

„Za chvíli končím. Naštěstí, protože jen co zavřou šrotoviště, vrhnou se všichni ti piráti sem. Většinou se pak ožerou do něma, protože krom týhle práce tu není co jinýho dělat.“

„Jak často se tu recykluje?“ zeptal jsem se.

„Každej den krom neděle. Máme tady i kostel,“ usmála se zase. „Tady je všechno,“ domíchala svůj nápoj a zvedla ho. „Tak na tykání,“ vyzvala mě.

Ťukli jsme si a vyměnili letmej polibek.

„Můžu tě provést, jestli tu chceš nějakou dobu zůstat,“ šla po mě jak moucha po flusu. Měl bych si dávat bacha, jenže mně na bedrech leželo stigma dlouhýho putování vesmírem, a tak jsem se neovládal.

„To by bylo fajn,“ řek jsem a objednal jí i sobě další pití.

Asi za půl hodiny se objevila další holka, která střídala Lauru. Taky po mě hodila okem, ale když zjistila, že už jsme s Laurou navázali těsnější kontakt, rychle toho nechala. Holky si předaly směnu, vyměnily si pár drbů a já zatím vysál svůj drink. Pomalu jsem začínal cejtit alkohol. Do baru se začali trousit první piloti. Laura mě rychle vytáhla ven.

 

Vylezli jsme na ulici. Zvednul jsem hlavu, nad náma bylo opravdový nebe, ze kterýho pršelo.

„Dobrý, ne? Dokonalá iluze, lidi asi málo nakupujou,“ řekla Laura a mávla na taxík projíždějící kolem.

Zastavil nám podsaditej černoch, kterýmu chyběly nohy. V hubě měl zažloutlý zuby, ale byl levnej. Jeho auto se totiž sotva pohybovalo, vlastně nám sloužilo jen jako velikej deštník. Ponořil jsem se do ošoupanejch sedaček, nasál vůni tisíce lidí přede mnou a začal očima hltat město. Laura se na mě přitiskla a začala mi dělat výklad.

„Tohle je bulvár a tyhle velký zlatý kostky jsou herny. Kasina, bary a levný hotely, nic jinýho tu nenajdeš, ještě pár obchoďáků, ale tam je nuda. Víš, že všechny domy tu jsou ze železa? Všude jinde by to byl luxus, ale tady je to skoro zadarmo.“

„Jak to tu vzniklo?“ zeptal jsem se.

„Nevím, nejspíš k sobě srazili pár lodí a pak se to začalo nabalovat jako sněhová koule. Žádnej řád tu nehledej, jediný, co tu udává rytmus, je Matka. Z ní čerpá i tahle ulice, noční bary, hotely a herny a lidi co tu dejchaj. Tady se žije i po západu slunce.“

„Vždyť přece nemáte slunce.“

„Jasně, myslela jsem umělý slunce. A jaký vy? Teď už jsi taky součást vrakoviště.“

Ulici teď lemovaly malý krámky a hezký holky, co se prodávaj.

„Vidíš támhle toho chlápka?“ zeptala se mě Laura, když jsme zastavili na světlech. Otočil jsem hlavu a uviděl člověka v šedým plášti, měl v obličeji studenej výraz a na jedno oko šilhal.

„To je falešnej kazatel,“ vysvětlovala Laura.

„Proč falešnej?“

„Říkaj o něm, že má smlouvu s ďáblem. Pozná, když je Matka naštvaná, a vybírá od zlatokopů desátek, aby jí moh obětovat a znovu ji udobřit. Každej mu radši něco dá, nechce riskovat nepřízeň Matky. On pak koupí nějakou starou loď, počmárá ji svejma praštěnejma modlitbama, naloží talismanama a pošle Matce. Ale moc to nefunguje, zrovna před tejdnem tu jeden kluk zařval.“

„Byl tu dlouho?“ zeptal jsem se.

„Ani ne. První rok je kritickej, než se člověk rozkouká…“ Laura se na chvíli odmlčela.

Pozoroval jsem kazatele a cítil z něho něco zlověstnýho. Naskočila zelená a naše auto se pomalu odpoutalo od semaforu a pokračovalo dál. Cítil jsem jeho oči v zátylku, byl to hodně nepříjemnej pocit. „…ale neboj se, zas tak hrozný to tu není,“ dokončila Laura svoji větu, aby mě uklidnila.

 

Hotel byl na hlavní třídě. Zvenku vypadal nóbl, ale uvnitř už to bylo horší. Hned bylo poznat, že sem dlouho nikdo neinvestoval. Znal jsem takový kulisy ze svejch předchozích cest vesmírem, většinou patřily místům bez budoucnosti. Nijak mi to nevadilo, stejně jsem tu nehodlal zůstat dlouho. Dokud bude Matka dojit prachy, nějakej čas vydržím. Laura mě hned táhla k recepci, snažila se, aby bylo vidět, že je tu se mnou. Recepční nám skoro nevěnoval pozornost. Nechtěl nic, papíry, identifikaci… Jen peníze, zato hotovost. Něco jsem si cestou nastřádal. Ne tak, abych moh rozhazovat, ale na slušný ubytování to bylo. Zaplatil jsem si tejden. Šel jsem na pokoj po starejch rozvrzanejch schodech a Laura se mě dál držela jako klíště. Přemejšlel jsem, kde se to zastaví, nebo spíš, kde já chci, aby se to zastavilo. Zůstala mezi dveřma. Přišlo mi, že kdybych trochu zatlačil, nechala by se zlomit, ale neměl jsem odvahu. Nechtěl jsem tu zapouštět kořeny.

„Přijdeš zítra do baru?“ zeptala se.

„Nejspíš jo, nic jinýho tu stejně neznám.“

„To je fajn, víš, mohla bych promluvit s jedním důstojníkem od RA. Seznámila bych vás a on by tě do všeho zasvětil.“

„To by bylo skvělý.“

„Jo, zkusím to,“ řekla. Chvíli jsme na sebe koukali.

„Doufám, že se ti tu bude líbit,“ usmála se, věnovala mi další krátkej bleskovej polibek a zmizela. Zůstal jsem sám, zavřel jsem dveře a hodil svoji tašku na postel. Otevřel jsem ledničku, vytáhnul pivo a šel k oknu. Dole pode mnou projížděl štrúdl blikajících aut, město se teprve probouzelo k životu. Chvíli jsem přemejšlel, jakej je můj první dojem, jestli se mi to tu líbí. Tu noc jsem spal jako nemluvně.

 

Druhej den ráno nechtělo mý tělo vstát, bylo opilý předchozím spánkem a taky jsem měl ochablý svaly. Moje loď je na tom s umělou gravitací bledě. Možná jsem měl i cestovní horečku, prostě klasický příznaky změny. Šel jsem ven a dva bloky od hotelu si koupil pěkně slizkej hamburger. Už když ho prodavač lovil z lázně přepálenýho tuku, sbíhaly se mi sliny. Jen jsem se zakous do prvního sousta, rozšířily se mi všechny žíly v těle, nejspíš obrannej mechanismus před hroudama cholesterolu, který měly následovat. Teprve teď jsem začal fungovat naplno. Zaslechnul jsem klakson, beznohej taxikář připlul k chodníku a vycenil na mě svý zažloutlý zuby. Ruku s cigárem pustil volně z okna a začal se mnou nezávazně konverzovat.

„Tak kam to bude?“ vyptával se, celej nadrženej někam mě odvézt.

„Zatím nikam, jen se procházím.“

„No jasně. A kdy pojedeme za Laurou? Já jen abych si udělal volno.“

Bylo zřejmý, že se tu dokonale vyzná. To by se mohlo hodit.

„Večer,“ řek jsem.

„V kolik hodin?“ zeptal se.

„Vlastně nevím,“ přiznal jsem se. „Mám schůzku s nějakým chlapem od RA.“

„Takže nejdřív tak hodinu po šrotování.“

„To je kdy?“ zeptal jsem se pro změnu já.

„V deset. Budu tu přesně,“ hodil mi pod nohy nedopalek cigarety a odjel. Ani jsem si v tom hovoru nestih vychutnat chuť jídla. Koupil jsem si plechovku silnýho piva a šel se schovat na hotel. Do večera bylo ještě dost času, zalez jsem znovu do postele, pro jistotu si nařídil budíka a zase se oddával slastnýmu spánku.

 

Taxikář byl přesnej na vteřinu. Jen jsem vystrčil nos na ulici, oddělil se z proudu aut jeho otřískanej žlutej taxík a přistál u chodníku.

„Nazdar Stingo! Jak se vede?“

Nevzpomínal jsem si, že bych se mu představil.

„Odkud znáš moje jméno?“ řek jsem a nastoupil.

„Máme společný známý,“ odpověděl. Zabouch jsem za sebou dveře a začal studovat jeho licenci. Vyčet jsem z ní pro změnu jeho jméno. Bill.

Koukal jsem na korálky a třpytivý obrázky, kterejma byl vyzdobenej interiér auta. Vypadaly dost infantilně, jako celek ale tvořily zajímavou mozaiku, která měla punc výlučnosti. Zakrejvaly otřískanou palubní desku, tohle auto tu muselo jezdit od úsvitu věků. Nahmatal jsem kličku a stáhnul okýnko, nasál jsem do plic těžkej vzduch a zaklonil hlavu.

„Můžu se na něco zeptat, Bille?“ začal jsem rozhovor.

„Jasně od toho tu přece jsem.“

„Jezdí tu hodně lidí taxíkem?“

„Občas jo.“

„A je to dobrý rito?“

„Ani omylem, ostatně já to nedělám pro peníze. Taxikář je jako holič, takovej kněz z lidu, kterýmu se lidi rádi vyzpovídaj.“

„Myslíš, že tohle je dobrý místo pro život?“ zeptal jsem se.

„Není, nechci tě nijak zrazovat od tvýho rozhodnutí, Stingo, ale tohle je stoka, ze který je zatraceně těžký se vymotat. Navenek to možná nevypadá, jenže tohle vrakoviště recykluje nejen lodě, ale i lidský osudy. To všechno pozlátko, který je na povrchu, skrejvá prohnilej vnitřek. Dej si bacha, Stingo, ta vůně prachů má za úkol jen přilákat zbloudilý duše.“