Facebook Twitter Obálka knihy - Magda Vilvento - Vak od Louise a jiná zavazadla

Vak od Louise a jiná zavazadla

Magda Vilvento

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz

Rok vydání: 2012

Cena: 119 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

V pokračování knihy Kurt Cobain by do Provence nejel se znovu setkáváme s Blankou, která se vrátila do Kladna, zpět ke své rodině, zpět do svého starého života. Muž, se kterým se v Provence setkala, ale zůstává nejen v jejích vzpomínkách a mít dvě lásky, to je pěkná fuška. A co teprve, když se objeví někdo třetí. Bude to on, s kým nakonec Blanka zůstane po zbytek života? Nebo snad bude všechno ještě úplně jinak?


S kufrem v Londýně

Je třicet minut po půlnoci. Asi londýnského času. Nemohu si totiž vzpomenout, jestli jsem si už přeřídila hodinky na ruce nebo ne. Oči se mi klíží. Z účesu už mám jen cáry, co mi padají do obličeje. Mám pocit, že se oteplilo, no proti únorovým Čechám asi určitě. Možná je to těmi lidmi, co se v metru neustále mění a vydechují multikulturní chutě.
Nechci uvěřit, že to mám konečně za sebou. Nikdy jsem takhle náročnou cestu neabsolvovala. Už vůbec ne sama. A když tak nad tím přemýšlím, nebylo to zase tak komplikované. Clark to naplánoval tak dokonale, že jsem neměla kde chybovat. Vymyslel to tak, že přijel do Londýna už včera ráno, aby vše nachystal, a během mé cesty byl jako záchranný operátor na telefonu a počítači. V případě kolapsu by vše na dálku za pomoci své kreditky zachraňoval. Byla jsem si jistá, že jsem ve správných rukách.
Jediný problém nastal, když jsem při výstupu z metra nemohla najít jízdenku. Měla jsem za to, že když si ji projedu u vstupního turniketu, nebudu ji už víc potřebovat. Ovšem to byla chybná představa. Abych mohla z metra ven, musela jsem jízdenku znovu použít. Takže jsem ji hledala po kapsách a byla rudá jako opařená sprchou. Naštěstí jsem ji mírně zmačkanou nalezla v kabátě a na třetí pokus si ji systém i přes mírné poškození dokázal přečíst, aby mne z útrob metra vypustil.
Teď stojím na rušné noční ulici, míjejí mne hloučky lidí v náladě, policejní hlídka, černé taxíky a červené autobusy. Z tunelu, který mám v zádech, hučí další souprava metra. Aby mne nesejmul dav, odskakuji z dosahu výstupu k panelu s mapou, který je na rohu šedého domu s okny, co vypadají tak trochu jako vězeňská. Ani se nesnažím zorientovat. Čekám na Clarka. Asi jsem blízko vyhlášeného Harrod’s centra, ale to musí počkat do rána. Teď se skoro nedokážu udržet na nohou. Volím proto posed na kufru. Clark si mě najde, odvede, možná vezme do náruče a dá si můj patnáctikilový kufr na hlavu, abych už cestou do Sayova bytu mohla spát. Zrovna když se mu snažím znovu zatelefonovat, uslyším i přes zběsilé harašení aut a lidí vyzváněcí tón s harmonikou z Půlnočního kovboje. Ozývá se napravo ode mne, přesně tam, kde je roh ulice, jež vypadá snad o trochu klidněji než Knightsbridge. Vysoká postava šátrá pro mobil v kapse, hrabe si při tom vrstvy oděvů a plácá do kapes. Je to Clark.
Je jako když si vyběhne na zahradu svého sídla v Provence pro zapomenuté cigarety nebo iPod. Má tmavou teplákovou soupravu, ze které mu svítí tenisky, na hlavě tmavomodrou kšiltovku a já už z dálky vidím, že se nechal ostříhat, protože mu nikde z čepice nečouhají dlouhé havraní vlasy. Je mi jasné, že kromě mě se shání i po otevřené trafice, aby si koupil tabák. Nevidím mu do tváře, ale některé věci jsou mezi námi prostě jasné. Vím, že se těší stejně jako já. Vím, že mě hned tady na rohu Knightsbridge políbí. Vím, že zachrchlá, jen co se rozmluví. Vím, že si musí koupit cigarety, jinak bude v loji.

„Máš studený nos,“ pošeptal mi, podíval se mi do očí a šmiknul pohledem po ulici, jako kdyby za to mohl každý, kdo se teď na Knightsbridge nachází.
„Pojď rychle domů, já jsem si ani nevzal bundu.“
Zato já jsem nabalená. S dvojí vrstvou ponožek jsem to asi vážně přehnala. Přesto si všímám, že mne zapomíná pozdravit.
Moje vysněná chvilka konečně proběhla. Naše setkání. Teď ho držím za ruku, jeho dlouhý rukáv mi chvilkami zalézá pod rukavice a za námi chrastí kolečka kufru, jak ho Clark tahá po londýnských dlaždicích. Vzdalujeme se do tmy. Clark zvolil zkratku mezi domy s jedním zaparkovaným jaguárem, a než jsem se ve tmě a pravé londýnské mlze rozkoukala, stáli jsme na lávce u vchodu do bílého domu. Na druhé straně ulice jsem rozpoznala siluety stromů, možná parku. A všechno ostatní se mi schovávalo, jako by se tam někde na zemi nacházel produkt Jacka Rozparovače. Po zádech mi sjel mráz a ze zimy to asi nebylo.

V přízemí – snad z bílého mramoru – byl pultík pro denní recepční. Možná té kousavé recepční, o které se zmiňoval Say. V noci tam nikdo nebyl, a tak Clark bez mrknutí oka rovnou zamířil ke schodišti. Ukázal mi, abych byla tiše, a udělal takovou zvláštní grimasu, ze které jsem vytušila, že je v domě ještě někdo další, koho bychom mohli potenciálně vzbudit. Našlapovala jsem proto na špičky, zatímco jsme stoupali do nejvyššího patra.
Jen co za námi zaklaply dveře, sundal si Clark kšiltovku, podrbal si svoji sotva pěticentimetrovou kštici a zabořil se mi do obličeje.
„Ahoj,“ řekl hezky česky, když se znovu nadechl.
„Ahoj,“ odpověděla jsem mu tak trochu celá nesvá a hlavně totálně unavená.
Clark se na mě díval a zamykal přitom dveře.
„Máš hlad?“
Kývla jsem. Clark si zul conversky, se kterými by tou dobou v Praze přišel k omrzlinám, a rychle ukázal, kde je kuchyň. Na černé kuchyňské lince, co vypadala, jako nalakovaná laboratoř, stál fast-foodový balíček z Tesco Expres a v něm čerstvé anglické toasty se sýrem a listem salátu. Vypadaly bezvadně. Dala jsem si jídlo na stůl a zeptala se Clarka, kde je koupelna.
„Pojď na prohlídku. Ten Say je fakt magor,“ řekl Clark a zamrkal.
Trochu jsem se polekala toho, že třeba je Say magor proto, že jel taky do Londýna, nebo že je magor, protože má byt bez střechy, sdílí ho se sousedy, má tajnou chodbu do hodinového hotelu nebo opomněl Clarka upozornit na nepřítomnost postele. To všechno by bylo Sayovi podobné. Ale Say byl prostě Say. Clark ho tak nazval čistě proto, že jeho vkus byl vážně trochu magorský. Vstupní hala i kuchyň vypadaly relativně normálně. Když si člověk zvykl na černý lakovaný nábytek, který prostě chtě nechtě připomínal rakve, měl z toho celkem běžný pocit. No, běžný na návštěvě u někoho divného.
Za kuchyní byla jídelna s výhledem do parku, ale nábytek byl snad z doby Ludvíka XVI. Květované polstrování, ornamentíky po všem, kde se daly udělat, místo ubrusu pokreslený stůl s motivy lovu zvěře a příborník s barevnými talíři. Až v průběhu pobytu jsem zjistila, že ty ornamentíky na látkách jsou vlastně monogramy. Písmena S, A a J znamenala Sayovo celé jméno. Představa, že si nechal tkát látku s vlastním monogramem, mě totálně rozhodila. Ale Clarkovi jsem to neříkala.
Na druhé straně od haly byl obývací pokoj. Ten byl prostě žlutý. Všechno tam bylo žluté, lesklé žluté, matně žluté, nažloutlé a přižloutlé.
„Nějaké zvíře tu roztrhalo kanárka,“ uchechtnul se Clark a táhl mě do dalšího pokoje, který s Kanárkovem sousedil. Byla to herna. Kulečníkový stůl, velká obrazovka s playstation, stěna plná hudebních nosičů a v nevkusně barevném rámečku fotka, o které zatím nechci mluvit, ale půjdu se na ni ještě jednou podívat. Myslím, že je tam Clark.
Pracovnu měl Say s výhledem do zdi dalšího domu, takže zvolil – no, spíš nějaký jeho ťáplý bytový designér – zelený závěs s palmami, co měl být tak trochu podobný koloniálnímu gobelínu, a stejnou látkou potažené pracovní křeslo u jinak docela vkusného dubového stolu. Nebýt na zdi zavěšené plastiky v podobě stříbrného anděla hrajícího na loutnu, docela by se mi pracovna líbila. Posilovna byla obyčejná. Jen stroje a Clarkovo propocené tričko s nápisem „Frog“ – „Žába“. Znovu jsme se dostali do haly.
Zabočila jsem celá hladová do kuchyně, kde jsem si v dřezu na nádobí umyla ruce saponátem a s obřím kručením v břiše jsem slupla oba toasty. Clark mi mezitím vynesl kufr do prvního patra a křičel, že prohlídka magorského bytu ještě nekončí. Že prý pro dobrý pocit musím všechnu tu spleť pokojů poznat, abych se neztratila. Nebylo to takové bludiště, ale už jsem se pomalu přestávala soustředit. Prázdný obal od toastů jsem odložila na botník a řekla Clarkovi, že musím jít spát. Ten popadl moji příruční kabelku a skrytým schodištěm mne odvedl do vyššího patra, kde byly dvě ložnice a dvě koupelny. Vlastně byly skoro stejné, jen zrcadlově položené. Clark si obsadil levou ložnici, takže jsem jej následovala. Postel měl Say doslova zvláštní. Byla vodní a i polstrování v čele bylo naplněné neidentifikovatelnou tekutinou. Kdyby nebylo prostěradla, květovaného přehozu a polštářů, byla by ta postel průhledná. Na zemi u postele se vyjímala kůže, asi z medvěda, a podél stěn stály nízké šuplíkové skříně, na kterých bylo snad dvacet rámečků s fotkami Sayových blízkých. Vlastně to možná příbuzenstvo nebylo, no, i když, možná je Say spřízněn s několika playmates a slečnami, co vypadají jako hvězdy pornofilmů. Výhled z oken byl kamsi na střechy domů, ale Clark pohotově zatáhl dlouhý podšitý závěs.
„Támhle je koupelna,“ ukázal na úzkou místnost, kde bylo i mýdlo bílé, i závěs i kohoutky sprchy i odpadkový koš i příšerná zimní atmosféra. Přesto tam bylo teplo. Vzala jsem si pohozený župan, o kterém jsem věděla, že je Clarkův, a zmizela za účelem plavby.

Sprcha mi pomohla. Udělalo se mi o sto procent lépe. Odlíčení všeho, co jsem za den zažila, mi navodilo opět dobrou náladu, a kdyby mi teď řekl, že se jede ještě někam dál, tak se prostě jen obléknu a vyrazím.
Zabalila jsem se do Clarkova županu a vrátila se do ložnice. Myslela jsem, že se tam potkáme, ale ložnice byla prázdná. Uložila jsem si kufr do šatny, která snad byla větší než ložnice sama a obsahovala i malou sedačku, kdyby se člověk při výběru oděvu vyčerpal. Clark tam měl hozený kožený vak a u něj kupičku prádla, které asi měl v plánu v nejbližší době použít.
Podívala jsem se na jeho věci a přistihla jsem sama sebe, jak se slastně usmívám. Měla jsem takovou tu mazlivou chuť, a tak jsem si pro Clarka šla dolů. Bylo mi hloupé na něj volat „Kde jsi?“ nebo „Pojď ke mně!“ jako na sluhu. Tak jsem se nasměrovala na kolečko obývák, herna, pracovna, posilovna, jestli ho někde nenajdu. Zpátky v hale jsem zaznamenala, že po mně kdosi uklidil obal od toastů, a tak jsem zamířila do kuchyně. Clark si patrně zapálil teprve chvíli před mým příchodem, protože oblak kouře se držel v jeho blízkosti. Kdyby tomu bylo naopak, nemusela bych po něm pátrat. Šla bych jednoduše po čoudu, který ho doprovází.
Seděl na kuchyňské lince, bosou nohou otevíral šuplík pod sebou, popíjel k cigaretě whisky a rozlamoval pistáciové oříšky.
„Všude tě hledám,“ řekla jsem tiše a přišoupala se podél pracovního pultu až k němu. Nebyla jsem zvyklá koukat na něj takhle do výšky, ale on si to pravděpodobně užíval. Políbil mě na čelo, popotáhl z cigarety a zeptal se, jak se cítím.
„Je mi fajn. Strašně jsem se těšila.“
Přikývnul. Byl to zase ten starý, unavený, nemluvící Clark. Praha ho asi rozhodila, že se choval jako vystřelený do země Nezemě. Tady měl krásně plovoucí oči a hlavu plnou nevyřčených emocí.
Natáhla jsem se, abych mu podrbala vlasy a pochválila mu londýnský účes. Jen jsem se k němu přiblížila tělem, objal mě a tisknul, že jsem skoro nemohla dýchat. Típnul cigaretu do přeplněného popelníku, já mu dopila panáka a pak jsme se milovali na kuchyňské lince.

Když jsem se ráno probudila, měla jsem hned jasno, kde jsem. Nechápu, jak se někdo může splést a pozdravit ráno nesprávnou osobu, spící zády k němu. Typický Clark se nedá přehlédnout ani poslepu. Probudil se v sedm hodin místního času, mnul si oči a sháněl se po zapalovači. Slyšela jsem, jak se hrabe ve věcech a huhlá: „Kde může být?“ Šustil přitom krabičkou cigaret a odpochodoval kouřit dolů.
„Bolí mě záda jako čert,“ řekl mi, když jsem si čistila zuby.
Koukal se při tom do zrcadla, jak má od mnutí očí popraskané žilky.
„Ty jsi spala normálně?“
„Jo, normálně.“
„To ti závidím.“
Odsunul se do kouta a sledoval, jak si krémuji obličej.
„Asi si dám sprchu.“
Hlady jsem jen kývla a myslela na cokoliv, co bych mohla pozřít.

Zatímco se skoro dvacet minut nahříval ve sněhové koupelně, udělala jsem kafe a taky otevřela jeden z mnoha toastů, kterými Clark předzásobil ledničku. Sedla jsem si v jídelně na parapet a koukala na lidi, jak běhají přes park, asi za sportem.
Páteční ráno ve čtvrti Chelsea vypadalo jako trénink maratonců, jako přehlídka autosalonu, jako venčení zoologické zahrady. Nejvíc mne zaujal mladík jdoucí po chodníku ve vysokém klobouku, s pruhovanou šálou, co za ním vlála, a kabelkou, co vypadala jako břicho přejedené žirafy. Přešel ulici a skrz miniaturní parčík uháněl pryč, mně z dohledu.
V protějším okně jsem zahlédla postavu, která se evidentně koukala stejným směrem jako já. Ale to jsem mohla jen odhadovat, bylo to celkem daleko. Výhled na náměstíčko s parčíkem uprostřed dělal celkově dojem soukromí, ale je jasné, že když se člověk zahleděl, viděl do protějších bytů jedna dvě.
„Všichni tu běhají,“ předešel moje myšlenky Clark, sotva vešel do jídelny.
„Všimla jsem si. Pořád vidím někoho se sluchátky a vodou v ruce.“
„No, kousek od nás je Hyde Park, tam se všichni chodí proběhnout.“
„Ty nepůjdeš?“ zalaškovala jsem se zdviženým obočím.
„Já jsem sportoval včera v posilovně,“ odpověděl a začal mi funět do ucha, zatímco mi líbal lícní kost.
„A nepůjdeme ven?“
„Jako po památkách?“
„No, já jsem nikdy v Londýně nebyla,“ přiznala jsem potupně.
Clark koukl k nebi a řekl něco v tom smyslu, že je špatný plánovač, protože se měl zaměřit na nějakou lokalitu, kde bych nechtěla čtyři dny vytáhnout paty z postele.
„Prosím prosím,“ vykouzlila jsem, i když jsem už dopředu věděla, že udělá, co mi na očích uvidí.

Zvládli jsme se vypravit celkem rychle. Sice se muselo počkat, až si Clarkovo tělo přivykne na chladné podnebí, protože se v koupelně přehnaně vypařil, ale i tak jsme stihli ranní chladno, které se špatně nasává do nosu.
V recepci v přízemí domu už stál jakýsi portýr, který Clarka pozdravil s úklonem a popřál hezký den.
Venku před domem bylo krásně. Takový čerstvý, studený vzduch s příměsí smogu. Přesto dost vlhký, až bych řekla, že lepivý. Rozhlédla jsem se po parku. Kromě jednoho ohromného černocha, který se tam protahoval opřený o lavičku, jsem neviděla živou duši. Všichni se asi už vyběhali a teď jsou v práci.

„Tak kam chceš jít jako první?“ zeptal se Clark a myslím, že byl připraven na cokoliv.
„Chci vidět královnu, Clarku.“
Clark si nasadil kšiltovku a povídá:
„To jsme se měli jinak obléknout. Takhle vymódění do Buckinghamského paláce nemůžeme.“
„A můžeme se kouknout aspoň zvenku?“
„Myslím, že to půjde,“ řekl a vzal mě za ruku.
Zabočil do jedné z přilehlých ulic a už mne vedl podél bílých, světlounce bílých domů a paláců. Během večerního letu, během nočního spánku, dokonce ani ráno při pohledu z okna mi vůbec nedošlo, že jsem vlastně mimo Evropu, že jsem na ostrově. A tak jsem se dopustila velkého faux pas, když jsem vypustila z pusy nejdebilnější dotaz, a sice jestli náhodou necítí Clark ve vzduchu sůl jako já. A jelikož byl Clark gentleman, odpověděl:
„Ne, to je smrad z Temže.“
Jen co řekl „Temže“, prolítla mi hlavu mapa a ten puntík u slova Londýn, nedaleko oceánu. Tak jsem už raději mlčela, což Clarkovi náramně vyhovovalo, protože měl svoji tichou, unavenou náladu. Bílé slunečné ulice zmizely a my dorazili k vysoké zdi s ostnatým drátem do spirály točeným nad ní.
„Tady schovávají posledního tyranosaura, který si střihnul roli v Jurském parku?“ zavtipkovala jsem, protože mi to přesně Jurský park a jeho bezpečnostní opatření proti ještěrům připomnělo.
Clark se rozesmál a upozornil mě, že se vůči královně nesmí vtipkovat na jejím vlastním území, na její půdě. Prý si mám jít buď na roh Hyde Parku, kde se to smí, nebo si mám pod sebe vrazit aspoň noviny.
Chvilku jsme se tam koukali po ulici, pak Clark prudce přidal a přeběhl ji i se mnou, poletující, jako bych byla nafouknutá heliem na šňůrce. Před Buckinghamským palácem se všichni, co si ráno přivstali, fotili, jen my dva se rozhlídli a šli dál. Jako obvykle jsem neměla při sobě fotoaparát.
Celé dopoledne jsme si dělali tak trochu sportovní procházku. Clark nebyl zvyklý chodit. Pořád se za mnou loudal a pokuřoval. Zato mně přišlo všechno nadmíru vzrušující. Chtěla jsem vidět co možná nejvíc.
Po obhlédnutí Buckinghamu, přilehlých parků a ulic jsme se prošli k Westminsterskému opatství, kde už turisti utvořili solidní fronty do všech dostupných památek, a tak Clark rozhodl, že se půjdeme naobědvat, protože prý nemá na ty davy náladu.
Restauraci vybral spíše obyčejnou, ale starou, až mi přišlo, že sedíme v přístavní putyce.
Ačkoli toho Clark dohromady moc nenamluví, v restauraci jednoznačně ožil. Bohužel svým směrem. Neustále mě informoval, jak ho bolí nohy, jak je unavený, jak ho bolí hlava, protože je už ve vzduchu jarní atmosféra. Vyprávěl mi o nevkusném přelidnění, ze kterého mu jde mráz po zádech, a celkově mi udělal v restauraci tak „dobrou“ náladu, že jsem neměla chuť k jídlu.
„Dám si salát a minerálku,“ řekla jsem číšníkovi po tom, co si Clark naobjednával kvantum příloh, steak a pití. Vzala jsem jeho ohromnou, stále ještě opálenou ruku do těch svých a ujistila ho, že nechci vidět celý Londýn za jeden jediný den. Evidentně se mu ulevilo.

To odpoledne jsme už nic nepodnikli. Clark zavolal taxi, které nás přímou cestou odvezlo do Harrod’s. Projevila jsem totiž zájem tenhle obchodní dům vidět a zakoupit Clarkovy oblíbené keksíky, o kterých mi jednou napsal celý e-mail. Say mu v Londýně koupil od každého druhu jednu krabici a Clark za den všechny spořádal. Když jsem viděla, kolik keksíky stojí, došlo mi, že má Clark naprosto mlsný jazýček. Ty nejlevnější, máslové bez příchutě, stály jako ubytování v penzionu za rohem.
Vzpomněla jsem si na své děti, které by chtěly pravděpodobně také ochutnat, ale já jim je přivézt nemohla. Nesměla jsem.
Moje kolegyně a blízká přítelkyně Štěpa mě před odjezdem varovala, co se na záletech většinou děje a jaké nástrahy na nevěrné manželky číhají. Největší potíž, která mně podle jejího názoru hrozila, byl ten fakt, že je Clark movitý.
Město módy mi s Clarkovou zlatou kreditní kartou v ruce leželo u nohou a ani jeden z těch pokladů nesměl být můj. Těžko by mi pak rodina věřila, že jsem si nové značkové lodičky koupila na školení v Mikulově. Musela jsem proto odolávat všem těm hadříkům, které mi byly díky Clarkově kartě k dispozici, všem parfémům, líčidlům a suvenýrům. Všemu, co mi podstrkoval, že by mi rád koupil. Jediné, co jsem si mohla dovolit, byly zážitky a jídlo.
Posvačila jsem proto s Clarkem sušenky a navrhla večeři venku.