Facebook Twitter Obálka knihy - Jindřich Rohlík - Světlu vstříc

Světlu vstříc

Humor, ve kterém jde především o člověka

Jindřich Rohlík

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz
Koupit knihu na iTunes Koupit knihu na iTunes

Rok vydání: 2012

Cena: 99 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Povídky o věcech, které se staly, které se stát mohly, i o těch, které se stát měly. A přestože je autor stále přesvědčen o tom, že není vhodným materiálem pro osvícení, stále kráčí světlu vstříc, o čemž vás tato kniha, samozřejmě k vaší velké radosti a prospěchu, poutavě informuje.


Světlu vstříc

Pícháte?

To máte tak. Coby majitel alergie na látky, které každý rok na jaře vyvrhuje rozdivočelá květena, docházím pravidelně k alergologovi na vakcinace. Přijdu k doktorovi, zaklepu na dveře, v nich se objeví sestra a hned mezi nimi se mě zeptá:
„Pícháte?“
Tak samozřejmě, že ano, ale co je kurva komu do toho?!
Přiznám se, že napoprvé mi to vyrazilo dech a teprve po chvíli mi došlo, že to není ani tak sonda do mého intimního života jako spíš dotaz na sadu látek, kterou aplikuji, abych se zbavil radosti z jara, která mě každoročně alespoň na měsíc donutí k pláči. Trochu jsem se uklidnil a napodruhé už mě to z míry nevyvedlo. Dokonce jsem se tenhle dotaz postupem času naučil chápat jako určitý druh výzvy, kterou jsem ovšem nikdy nepřijal, protože mezi aplikacemi vždycky uběhl měsíc a mezi tím jsem na celou věc spolehlivě zapomněl.
A pak jsem si řekl: dost!
Takovýhle druh výzvy si zasluhuje patřičnou odpověď. Napsal jsem si poznámku do kalendáře, i když musím připustit, že už za týden jsem netušil, proč mám na 14. 2. napsáno Píchat!, protože jednak je teprve půlka ledna, a tak mi to přišlo docela za dlouho, a pak taky obvykle nemám ve zvyku si tyhle věci do kalendáře vůbec psát. Prostě jak to přijde, tak to přijde. Naštěstí jsem u toho viděl i heslo vakcinace, a tak mi to došlo. Zbytek měsíce jsem pak strávil přemýšlením, co bych měl na onu úspornou otázku odpovědět.
Průběžně jsem si v hlavě vytvořil seznam možných variant, ten jsem priorizoval, postupně proškrtával, až mi zbyla jedna jediná odpověď, která mi přišla vyvážená, tak akorát na půl cesty mezi Matkou Terezou a Krausem: Kdykoliv je to jen možné!
Přišel jsem toho dne do ordinace a jako obvykle přehlédl nápis Neklepat. Beru ho spíš jako takové doporučení, a to navíc jako doporučení pro lidi, kteří pamatují doby, kdy se chodilo pro tři piva s desetikorunou. Zaklepal jsem na dveře, ale nic se nestalo, nikdo nevyšel ven, a tak jsem si sedl, a protože mi bylo jasné, že by se mi myšlenky mohly snadno zatoulat, opakoval jsem si stále dokola připravenou odpověď, aby mě situace nezastihla tak říkajíc se staženými kalhotami. Po čtvrt hodině se neustálým opakování přeměnila odpověď v mantru, která spolehlivě vytlačila jakékoliv jiné myšlenky.
Tak se i stalo, že když po další čtvrt hodině vyšla sestra a zeptala se: „Pojďte si dál. Jakou vakcínu aplikujeme?“ vypálil jsem pohotově: „Kdykoliv je to jen možné!“
No a takhle to máte se vším.

Dialog s vesmírem

Stany byly postaveny, ohně rozdělány, pokrmy uvařeny a žaludky naplněny. Slunce naposledy oblízlo obzor a na krajinu se snesla noc. Leželi jsme v trávě a dívali se nahoru, jak světlo z Tamvdálky proniká skrze potrhaný temný svrchník reality, eony obnošený, starý a prošoupaný. Fotony svěží tak jako před miliony let dopadaly do zřítelnic našich očí a naplňovaly nás úžasem. Zírali jsme do nekonečných hlubin vesmíru a nikdo z nás nemluvil. Já vím, že to v tu chvíli každý cítil tak jako já! Tu nepopsatelnou tíhu. Tu náhlou jistotu, že vesmír je plný věcí větších nežli my. Připadali jsme si hrozně malincí, ale přesto z nějakého důvodu důležití. Tváří v tvář zázraku lidské vůle obklopené tím vším v nás vřela touha dokázat něco opravdu velikého! Ještě jsme přesně nevěděli, co to bude, ale něco to bude určitě! V každém z nás je truhla s velkým Činem a my máme celý život na to, abychom ji otevřeli. Už to nešlo vydržet. Podlehl jsem tomu tlaku a náhle vyskočil na nohy, abych vesmíru sdělil něco zásadního. Vztyčil jsem pěst ke hvězdám a zvolal: „Tak jo! Tak teda jo! Tak já si ten iPhone koupím!“