Náš tip
Facebook Twitter Obálka knihy - Ludmila Hamplová - Proč jsou muži trapní

Proč jsou muži trapní

a k ženám je třeba přistupovat jako k lidojedům

Ludmila Hamplová, Leoš Kyša

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz
Koupit knihu na iTunes Koupit knihu na iTunes

Rok vydání: 2012

Cena: 109 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Ona chodí k psychiatričce, miluje nakupování kabelek a hadříků, nesnáší uklízení, vaření a domácí práce vůbec. On je blázen do sci-fi, nerad si mění ponožky, kouká po cizích ženských a po večerech zhlíží na internetu porno.

Vzali se, mají spolu dítě a snaží se nějak přežít podivnost jménem manželství. A oba mají smysl pro humor. Jmenují se Ludmila Hamplová a Leoš Kyša. O svém podivném manželství a jak tuto přežitou instituci přežít už přes rok a půl píší čtenáři oblíbené fejetony do časopisu Žena a život. Teď jejich fejetony opouštějí časopisecký život a vyrážejí zažít novou existenci v elektronické knize.


Mámo, táto, to je běs



Moji přátelé Petra s Frantou jsou moc milí lidé.

Mám je oba ráda, ale z jedné věci, kterou praktikují, mi běhá mráz po zádech. Ne, nejsou v tom biče ani S/M korzety, je to něco horšího. Mnohem horšího. Něco tak zvráceného, že mě děsí jenom na to pomyslet. Ano, možná jste uhádli - oslovují se navzájem mámo a táto. „Mámo, dones ty špekáčky!“ volá Franta na Petru a ona mu odpovídá: „Mám donést i pivko, táto?“

Takové oslovování v páru, který sotva přesáhl třicítku a na jejich vysokoškolská skripta ještě nenapadalo dost prachu, mi přijde jako něco naprosto úchylného a snad ještě odpornějšího než horký pečený bůček nebo škraloup na mléku. Dobře, stali se z nich rodiče a mají dvě malé děti, ale to neznamená, že se z nich musí hned stát pár jako vystřižený z legendárních filmových Homolků nebo Slunce, seno… Hned se mi vybaví, jak k slzám dojatá Helena Růžičková sleduje romantickou Angeliku a ten její chrápe vedle na kanapi v tílku a v pruhovaných trenýrkách. Přijde mi prostě strašné, když moji přátelé začínají po narození prvního dítěte podléhat sklonům stát se rodiči s velkým R a zapomenout na roky mileneckého života. Najednou se z nich stanou jejich vlastní rodiče se vším všudy, včetně vzájemného dirigování a oslovování. Nejhorší na tom je, že jim to nevadí a naopak se dívají divně na nás s mužem, když se oslovujeme křestními jmény. Takže mrně říká svému otci zásadně „Oši“. „Leoši“ totiž zatím nezvládá.

Když se mě kamarádky ptaly, proč má moje dcera pro svého otce tak zvláštní oslovení, obdařily mě po mém vysvětlení děsivě pohrdavými pohledy. Možná měly pocit, že bych se měla hanbou zahrabat až na dno pískoviště. Jenže - copak nevidí, že je divné oslovovat se mámo, táto a být spolu méně než třicet let? Tak si neříkali ani moje babička s dědou, a to se dožili zlaté svatby. Já vím, možná je to malichernost.

Ale oslovují se vůbec někdy normálně jako dospělí lidé?

To si říkají i v posteli mámo a táto? Ozývají se z jejich ložnic věty jako „Mámo, ty jsi ale sexy“ nebo „Táto, buď dneska drsnej a plácni mě po zadku“? Není to divné? Může být ve vztahu „táty“ a „mámy“ vášeň? Myslím, že ne, spíš to zavání incestem. Mně říct manžel: „Mámo, ukaž prsa,“ tak už mu je v životě neukážu.



Paní Čivlová, může jít Láďa ven?“ ptali jsme se pravidelně s Broňou Böhmem před dvaceti lety Láďovy mámy. Kopačák jsme pro jistotu schovali před domem do kopřiv. Paní Čivlová neměla fotbal ráda, a tak jsme se jí pravidelně snažili namluvit, že jejího desetiletého syna taháme místo na hřiště do nějakého kroužku nebo snad dokonce na vzájemné doučování.

Před měsícem se mi ty scénky zase vybavily. Stáli jsme s Broňou zase před Čivlovic domem, kopačák jsme si tentokrát vzali před sebe jako štít, a prosili Láďovu manželku.

„Hele, pusť ho s náma zahrát fotbal... Na tři hodiny. Pak bude hned doma, fakt,“ přemlouvali jsme takhle Sylvu, aniž by nám to v tu chvíli bylo trapné nebo nám došel ten dokonalý zážitek déjévu. Po půl hodině proseb a slibů nakonec Sylva povolila: „Tak teda může ven, ale žádnej chlast a za tři hodiny ať je zpátky,“ sdělila nám na rozloučenou. Kopačák jsme hodili do kopřiv a běželi do hospody, kde jsme vyprošený čas strávili nejdřív debatami nad tím, který náš kamarád z dětství má horší manželku a která ho drží víc zkrátka, a nakonec vzdycháním Broni a Ládi, jaký to byl život mezi osmnácti a nějakými třiceti, než se oba oženili, čímž se dostali do krutého područí. Jen jejich matky nahradily jejich manželky.

S hrůzou jsem si uvědomil, že v tom není žádný rozdíl.

Paní Čivlová (matka) vládla Láďovi železnou rukou a rozhodovala, co smí a co nesmí dělat. Paní Čivlová (manželka) je úplně stejná, snad až na to, že jí tolik nevadí ten fotbal. Je snad údělem mužů být věčně „na povel“ archetypu zvanému Matka? Může být vztah, kdy se z milenců stane máma a syn, jehož je třeba sekýrovat a rozhodovat o jeho životě, vůbec šťastný? Nevím, nezkoušel jsem to. Bohužel některé mé přítelkyně ano, včetně manželky. Taky ji občas chytaly stavy, kdy mi zkoušela říkat, jak se mám oblékat a co mám dělat. Pokaždé jsem ji upozornil, že matku mám na Moravě a ona že je moje milenka a s ní že se mám milovat a vzájemně respektovat, a ne se nechat dirigovat. Žena to naštěstí rychle pochopila. Škoda, že tomu nerozumí mladá paní Čivlová.