Náš tip
Facebook Twitter Obálka knihy - Lumír Tuček - Příliš mnoho...

Příliš mnoho...

Lumír Tuček

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz

Rok vydání: 2013

Cena: 99 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Soukromý detektiv Tadeusz Trauman bez reptání a intelektuálského šťouralství nese na bedrech zodpovědnou starost o rodinný majetek, vytvářený generacemi předků. A přitom ještě stačí, v rámci nezištné pomoci a služby bližním, řešit – elegantně a přitom chirurgicky přesně – palčivé problémy druhých, aniž by komunitu, ve které se pohybuje, rozvracel či urážel dumpingovými cenami za své honoráře.

Společným jmenovatelem patnácti povídek je „příliš mnoho“, což naznačuje, že odchýlení od aristokratické úměrnosti a tradice může vést až k tragédii. Tadeusz Trauman však vždy dokáže situaci zachránit.


Příliš mnoho sluhů

Soukromý detektiv Tadeusz Trauman vystoupil ze svého Thunderbirdu 56 a zamířil k vile, která se tyčila pod vyšehradskou skálou. Neměl dnes zrovna dobrou náladu. Již u ranní četby novin dostal od matky SMS zprávu, aby jí přijel na zámeček v Týnci okopat záhon s karotkou. Iritovalo jej, jak matka ignoruje jeho doporučení, aby na podobné práce najímala personál z řad okolních bezzemků, vděčných za jakoukoli ruční práci.
Vyběhl po mramorových schodech do vstupní haly velikosti menšího hangáru a maorský sluha jej okamžitě uvedl do saracénského salonku madame Kláry Schweinštajnbecherowé. Drobná dáma s chytrýma očkama pod zlatými obroučkami velice silných brýlí mu podala útlou ruku. Tadeusz znalecky ocenil její vkus – jen prsteny na pravé ruce měly větší cenu než pozemky ruzyňského letiště včetně přistávacích drah. Bledá pleť prozrazovala, že několik let nedala slunečním paprskům šanci, aby dopadly na její tvář, o to více její průsvitná vizáž ladila s inteligentně namíchanou směskou portrétů od Giotta, Vermeera, Raffaela Santi, Repina, Modiglianiho, Nechleby, Mondriana či Barbecka, které pokrývaly stěny salónu.
„Mám vyřídit pozdravení od mé matky, posílá vám jako pozornost tuto kazetu belgických pralinek. Ráno je letecký kurýr doručil přímo od firmy Sukerbuyc z Brugg,“ usmál se Trauman a políbil madame Schweinštajnbecherowé ruku.
„Ach, má drahá Celestýna, nezapomněla na mou odvěkou slabost,“ ochutnala hned dychtivě jednu z pralinek. „Jak se jí vede? Ale když vidím, jakého má schopného syna, tak jistě skvěle,“ pokynula detektivovi, aby se posadil. „Velice nerada jsem vás obtěžovala, vím, jak jste vytížen prací na hospodářství…“
Tadeuzs Trauman odbyl její poznámku lehkým mávnutím ruky: „Když mají rodinní přátelé problém, je mou čestnou povinností jim pomoci…“
„Jste tak laskav! Ale ano, mám určitý problém,“ řekla hlasem, který nedokázal skrýt znepokojení. „Před dvěma hodinami se mi ztratil obřadník na přípravu čaje.“
Tadeusz překvapeně zvedl oči od šálku čaje, mimochodem velice vkusného míšeňského vzoru Lorelei z roku 1754. Přivoněl k zlatavému moku a opravdu, čaji scházelo celých osm sekund louhování pod skleněným poklopem.
„Kdo tedy připravoval tento čaj?“ pronesl klidným hlasem, který záměrně neprozradil ani stín jeho znepokojení nad nízkou kvalitou čaje. Zahanbený a ponížený výraz v očích Kláry Schweinštajnbecherowé však vypovídal jasně – madame Klára je si vědoma této skutečnosti, která se v empíru v britských koloniích trestala mrskáním provinilého čajníka olověnými důtkami.
„Tady Niklas Forsberg,“ ukázala omluvně na vysokého Švéda s tupým, odhodlaným výrazem ve tváři, který se při vyslovení svého jména toporně předklonil a narovnal se o celý půl takt později, než by se na ceremoniáře pro přípravu čaje slušelo. Jeho pokus o úsměv přitom odhalil lacině ošetřované zuby, jasný doklad nekvalitní práce zubaře hrazeného pouze ze zdravotního pojištění.
„Vy zde patrně děláte správce svislých domovních odpadů, že?“ utrousil nedbale Trauman při pohledu na siluetu hasáku, který se rýsoval pod náprsní kapsou Niklasova fraku.
„Ano, pane, jak jste to poznal?“ vyhrkl Niklas.
„Ukažte mi cestu na nejbližší toaletu,“ ignoroval Tadeusz Trauman sluhovu poznámku. Právě totiž identifikoval, že zápach nepochází jen z čaje, ale že zde zapáchá zároveň ještě něco jiného.
Vstoupili na toaletu, která by na nedalekém sídlišti Antala Staška byla obývacím pokojem. Detektiv Trauman zamířil rázně k míse, přetékající fekáliemi, a ponořil do ní ruku. Trhnutím vytáhl ze smrduté břečky muže malého vzrůstu a hnědavé pleti, který v okamžení hluboce nasál vzduch do zmučených plic. Jen co se Radžai Rasmání vzpamatoval, začal se hluboce klanět svému zachránci. Shrbená záda opodál stojícího Niklase Forsberga, na kterých byly pod hedvábnou látkou patrné obrysy pryžové hadice omotané kolem cvičeného těla, vyjadřovala jeho prohru.

***

Radžai Rasmání doléval Tadeuszovi již druhý šálek čaje. Tak precizně připravený cejlonský šedý zkušený detektiv už hezkou řádku hodin nepil. Případ byl vyřešen. Za vším byla obyčejná lidská závist. Správce svislých domovních odpadů Forsberg, jehož týdenní mzda činila 3200 Kč, chtěl obsadit místo ceremoniáře pro přípravu čaje, s desetidenní gáží 4650 Kč. Požádal tedy obřadníka Rasmáního, aby mu pomohl odstranit závadu na svislém odpadu z toalety, neboť podle jeho slov jedině Radžaiova drobná ruka se dokáže potrubím protáhnout k (záměrně!) ucpanému místu. Z fyziky Forsberg věděl, že podtlak způsobený uvolněním odtoku vtáhne Inda drobné postavy do potrubí. A jen díky tomu, že se Rasmání v mládí živil jako lovec perel, vydržel bez dechu takovou dobu. Přijít však detektiv Trauman na místo činu o pár sekund později, byl by drobný Ind zemřel na vdechnutí výkalů.
„Je to strašné pomyšlení, že člověk už si nemůže být jist ani vlastním personálem,“ povzdechla madame Schweinštajnbecherowá a zvedla bystré oči k detektivovi: „Až budete vystavovat šek na svůj honorář, vypište ho prosím v britských librách. Eura od jisté doby nesnáším, příliš mi čpí socialismem a potem proletářů.“
Když jí pak Tadeusz Trauman podával úhledně vyplněný šek se třemi nulami na konci, vděčně mu potřásla rukou: „A pozdravujte vaši paní matku, musím ji někdy v jejím letním sídle v Týnci navštívit a poblahopřát jí, jak má schopného syna.“

***

Vítr Tadeuszi Traumanovi za volantem kabrioletu čechral vlasy. Při pohledu na krásnou českou krajinu, utvářenou po staletí prozíravými zásahy člověka, mu uzrálo v hlavě moudré rozhodnutí. Okope matce karotku sám. Na právě vyřešeném případu totiž pochopil, že důležité věci se nemohou svěřit nájemnému personálu, který svou práci dělá jen pro pouhý výdělek.
Když dorazil do Týnce, vyběhl za máti do jejího budoáru, aby jí předal dárek od madame Schweinštajnbecherowé – rozkošnou bedýnku z ebenového dřeva s kolekcí patnácti vín ročník 1953 ze dvou vyhlášených jihofrancouzských oblastí Languedoc-Roussillon a Valleé du Rhone.
„Ach, jak sofistikované!“ rozplývala se máti. „To je celá madame Klára! Nezapomněla, že se věnuji studiu vín, a zároveň nesmírně vtipně připomněla datum našeho prvního setkání, které se odehrálo 15. 2. 1953 na tréninku bandyhokejového universitního týmu v Oxfordu.“
Málo věcí činilo Tadeuszovi takovou radost jako pohled na šťastnou matku. Věřil, že jeho další věta její spokojenost ještě prohloubí:
„Máti, po zralém uvážení jsem se rozhodl, že vaše záhony s karotkou okopu sám,“ pravil vroucím hlasem.
„Ach, úplně jsem zapomněla, synu. Dala jsem na tvé doporučení. A na můj inzerát se na Facebooku přihlásil nějaký nádeník. Vypadá, jako by vystoupil ze stránek Stendhalova románu Červený a Černý,“ uchichtla se pobaveně. „Čeká na tebe u maštalí.“
Přestože to k maštalím nebylo ani patnáct minut svižné chůze, nasedl Tadeusz Trauman do svého Thunderbirdu 56. Nerad bezdůvodně okrádal druhé o čas. Na místě ho čekal opálený mladík drobné postavy, s vlasy až na ramena, oblečený do značně opotřebované a místy neuměle spravované bundy Adidas a opraných džínsů. Když pohlédl do jeho zvídavých očí, rozhodl se, že neodmítne jeho služby okamžitě, ale dá mu přece jen šanci.
Na mladíkovo „Dobrej,“ odpověděl detektiv napřaženou pravicí.
„Tadeusz Trauman z Týnce.“
„Drahomil Zelenka. Z Prahy,“ opáčil trochu zaraženě mladík.
Trauman si ke své lítosti uvědomil, jak málo se ve své společenské vrstvě setkává s prostými lidmi, kteří dokážou mít tak krásná česká křestní jména jako Miroslav, Drahomil, Čestmír či Záhoř a stejně tak nádherná česká příjmení, jakými jsou kupříkladu Dvořák, Houdek, Zápotocký nebo třeba právě Zelenka.
„A co vás sem zaválo až z Prahy?“
„Ále, máme tady kousek vocaď environmentální kemp vod Klírvorldu, učíme se tam žít bez elektriky a bez vody a vostatní vodjeli na akci do Jirkova a já si potřebuju vydělat ňákou korunu…“ Trauman se znepokojeně otázal: „Jak dlouho vydržíte bez vody?“
„Tři tejdny už tu sme,“ pochlubil se Zelenka.
„Myslel jsem, že člověk vydrží bez vody sotva dva dny.“
„No né, my tam máme studánku a rybník a pitnou kupujeme v krámě,“ zasmál se mladík detektivově naivitě.
„A jak jste se dostal na Facebook, když tam nemáte elektřinu?“
„No né, my tam máme v infostanu generátor a wifinu, abysme mohli komunikovat se světem. A vůbec, vy se vyptáváte jak policajt.“
Trauman přešel jeho impertinenci: „Můžete mi prozradit, v jaké oblasti hodláte využít znalosti, které se naučíte na vašem…“ výraz v environmentálním táboře mu nějak nešel přes rty, „…campu?“
„Té snad jasný! Chceme ukázat, že takhle by měli žít všichni, protože kvůli tomu, jak všichni žijou, je svět ve velkym ekologickym průseru!“
Traumanovi se nechtělo vysvětlovat, že ani hypoteticky není možné, aby všichni lidé na světě žili stejně, a tak raději změnil téma.
„Vyznáte se trochu v karotce?“
„Jasně, vim, že karotka neni mrkev,“ pravil Zelenka hrdě.
Detektiv se zamyslel, jestli má smysl ozřejmit aktivistovi, že jeho máti pěstuje karotku typu Flakee, odrůda Kardila, kvůli universálnosti – je vhodná jak k okamžitému použití, tak i dlouhodobému skladování – a že její semena nakupuje přímo ze zahradnictví královny Alžběty II. v Kew Gardens. Místo toho mu položil jednoduchou otázku:
„Máte řidičské oprávnění?“
„Jasně,“ nechápavě odpověděl Zelenka. „A proč jako?“
„Nasedněte do mého vozu a zkuste dojet podél výběhů k tamhle té veliké lípě a zase nazpět.“
„Té hračka,“ nastoupil mladý aktivista natěšeně do vozu, nastartoval a za kvílení pneumatik vyrazil. Takřka okamžitě narazil do dřevěného sloupku ohrazení, který vyvrátil. Zkoprněle civěl před sebe: „Tý vago, sorry, ale to má tah jak kráva!“
„Inu, má to 212 koňských sil,“ upřesnil detektiv a vytáhl ho za límec z automobilu.
Mladík vypískl: „Tý voe dávej bacha, té značková bunda!“
Detektiv mu ukázal nejkratší cestu z panství.
„Musím se vám poděkovat, vaše služby nebudu potřebovat.“
Trauman si jen potvrdil svůj názor na ekonomy málo zdůrazňovaný poměr: námezdná síla ku důležité práci. Člověku, který má takový vztah k cizímu majetku, že s ním při první příležitosti vyvrátí nevlastní dřevený sloupek, nemůže svěřit péči o matčinu karotku.

***

Slunce zapadalo za kopec zvaný Traumaperk a Tadeusz Trauman si odhrnul zpocené vlasy z čela. Ohlédl se za sebe na právě okopanou mrkev na políčku o rozloze dvou korců a těšil se, že k pravidelné večerní partii mikáda s matkou zasedne s pocitem dobře vykonané práce.