Facebook Twitter Obálka knihy - Daniela Mičanová - Mlčení v růžovém

Mlčení v růžovém

Daniela Mičanová

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz

Rok vydání: 2012

Cena: 139 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Když potká krásná, ale plachá a samotářská spisovatelka Julie o hodně mladšího muzikanta, může vzniknout románek. Pokud ale do příběhu vstoupí slavný spisovatel, který Julii už dlouho beznadějně miluje, cikánská kapela a tajuplný vycpavač zvířat ruského původu, může se všechno dost zkomplikovat. Pojďme se tedy podívat do Brna a tiše vstupme do dveří bytu, kde Julie věří v lásku až za hrob.

Elektronické vydání Mlčení v růžovém navíc obsahuje spoustu bonusového materiálu, který se ke čtenářům dostává úplně poprvé - Krasoňova recenza, medailonky hrdinů, slovníček hantecu a vystrižená scéna.


Julie zapomněla na vrozenou, vštěpovanou i podmíněně získanou nesmělost a pustila se s Hynkem do nerovného boje, který vždy končil naprostým vítězstvím obou stran. Bránila se mu, protože se to slušelo. Nepostupovala však dost důsledně ve strachu, že to, čeho se na okamžik zříká, by už nemuselo nikdy přijít. Hynek bříšky prstů kreslil na Juliina stehna písmena neviditelné abecedy a řadil je do tajných zaklínadel, která otevírají cestu k pokladům, jež od stvoření světa lákají všechny něžné loupežníky. Hebká kůže jeho mladistvého trupu se chvěla a mokvala slastí, pak se Hynek rozechvěl celý, rostl v ní, mohutněl, naplňoval ji horkostí a světlem, až z té nádhery málem omdlela. Oslnivé propojení s všehomírem, při němž i podstatné věci ztrácejí na významu, netrvalo dlouho, ale delší radost by asi nepřežila. Pohladila Hynka po tváři a přivřela oči. Ležel vedle ní a mámivě bílou, ušlechtilou dlaň měl trochu majetnicky složenou na jejím nestydatém ňadru. S chutí se s ním o ně podělila, vždyť jí jeho laskání dodávalo jiskřivou sílu.

„Teď bych chtěla umřít,“ zašeptala. Znepokojeně stáhl nenechavou pravačku. Usmála se jeho vylekanému pohledu. „Ani dřív, ani později. Právě teď, v tuto chvíli bolestivýho štěstí.“

„Nepřehánějte, slečno spisovatelko,“ napomenul ji. Potom vstal, políbil Julii na tvář a neobratně sbíral svršky, rozvěšené po okolním nábytku.

„Zase spěcháte, pane violisto?“ přinutila se k úsměvu. Na smrt v blaženém oparu bylo pozdě, nastoupila všední realita.

„Musím do divadla. Víš, že dneska hrajeme.“

„Co to bude, smím-li být tak smělá…“

„Aida.“

„Hm…“ Julie se posadila a neochotně se dala štípnout do stehna, což v lidské řeči znamenalo asi tolik: Promiň, nemám čas se s tebou zdržovat.

„Užij si to,“ pípla a v duchu proklínala Hynkovu nedovtipnost. Proč toho otrapu nikdy nenapadne, aby mě na nějaké představení pozval? Neví, jak mám operu ráda? Stydí se za mě? napadlo ji s hrůzou. Nic rozumnějšího nevymyslela, Hynek se k ní totiž sklonil a jeho pozoruhodně modrožluté oči se vpily do jejích, téměř černých.

„Uvidíme se brzy?“

Třeba se za mě nestydí, omlouvala ho vzápětí, třeba ho to vážně nenapadne. Je koneckonců jen chlap, i když mladej. Nahlas řekla: „To přece záleží jen na tobě, potěšení moje jediné a největší.“

Hynek ji na prchavou chvíli uvedl do bezvědomí vášnivým polibkem, pak ji předhodil samotě a pochybnostem. A Julie, bytost od přírody radostná, si rychle vysvětlila, že je lepší spokojit se s málem, než požadovat zbytečně mnoho. Za tichounkého pobrukování Kebych byla jahodú… se zvolna, nenásilně pustila do uklízení.

Než Martin Týž dorazil do svého luxusního loftového bytu, stačil z myšlenek vytěsnit setkání s nepříjemně natvrdlým čtenářem Kozelkou, nikoliv však surovou ránu, kterou mu nevědomky zasadila příliš zamilovaná kolegyně. Doma cosi zabručel na pozdrav, políbil ženu, aniž by jí pohlédl do očí, pohladil čtyřletou dceru, aniž by se k ní sklonil, zamířil rovnou do své pracovny a pečlivě se zavřel. Jeho vychovaná choť věděla, co to znamená. Mistr si až do odvolání nepřeje být rušen, a to ani špatnými zprávami. Vše si vysvětlili v počátcích vztahu, vstupovala do manželství připravená.

Martinova pracovna představovala zakázané území. Nesměla do ní vstoupit živá duše, včetně obou manželek, dcer, kamarádů z mokré čtvrti, paní na úklid či kolegů autorů. Mistrův nakladatel sice párkrát zkoušel štěstí, ale jeho kmenový autor se nedal zlomit, raději zaplatil astronomický účet ve vyhlášené restauraci. „Potřebuju tvůrčí prostor,“ vysvětloval všem omluvně. Lehce provinilý tón přitom nesměl nikoho zmást. Kdyby na to přišlo, bránil by své výsostné území jako irský vlkodav stádo ovcí. Přes práh by pustil s trochou sebezapření jedině Julii, ale právě ta o tuto významnou poctu vůbec nestála.

„Jak jinak,“ zabručel si a vydal se ke knihovně s klasiky, za nimiž proradně ukrýval láhve kvalitního alkoholu. Považoval se za moravského vlastence, přesto dával přednost whisky před vínem. Účinkovala rychleji a nepálila po ní žáha. Toho odpoledne si situace žádala přinejmenším dvanáctiletou, třikrát destilovanou irskou pochoutku značky Jameson, rafinovaně skrytou za Vojnou a mírem.

Měl bych si v tom udělat systém, napadlo ho, a za ruskými velikány skladovat jen vodku. Zasmál se vlastnímu chatrnému vtipu a nalil si nazlátlý mok do nerezového kalíšku z „gentlemanovy příruční tašky“. Počkal, až mu whisky příjemně zahřeje vnitřnosti, načež celý postup zopakoval.

Nestává se ze mě alkoholik? tázal se v duchu. Ale co, všichni slavní autoři přece pili první ligu a já jsem, co naplat, slavný. Jak jinak charakterizovat spisovatele, který se pravidelně objevuje na titulních stranách a ještě mu za to platí? Živím rodinu, vlastně dvě rodiny, smlouval s tichounkým vnitřním hláskem, který mu nesměle předhodil, jestli se náhodou nezaprodal. Julie se klidně může přes půl stránky rozplývat nad rozkvetlými tulipány, je sama, vydělává si překládáním. Sakra, zavrčel, to jsem si vybral optimistická témata, Julie a autorská prodejnost. Julie, palčivě nedosažitelná, plápolavě roztoužená… Bez váhání si nalil třetí skleničku.

Vždycky potřebovala své tajné lásky – vzdálené, nevyslyšené, prchavé, inspirující. S poloprázdným kalíškem se usadil za pracovní stůl a zadíval se na stoh prázdných linkovaných papírů. Vždycky se mi se vším svěřovala, jako by nevěděla, co jsou spisovatelé zač… Ale Julii, to přerostlé pětatřicetileté dítě, nejspíš vůbec nenapadlo, že bych jednou všechno použil proti ní.

Onoho zjitřeného podvečera se ta možnost Martinovi zdála přímo neodolatelná. Toužil Julii nějak, jakkoliv ublížit. Vyprostil ze stojánku modré kuličkové pero značky Centropen – první koncept vždy zaznamenával tradičním způsobem a zakládal si na tom. Julie, Julie, jak by ses mohla jmenovat coby literární postava?

Zadíval se na hromádku pošty, kterou si vyzvedl na rohu botníku, kam ji úhledně navršila jeho pečlivá manželka. Zaujala ho pozvánka do uzavřené společnosti v jihomoravském vinném sklípku. Stálo na ní libozvučné jméno paní sklepmistrové. Co takhle Radmila?

Julie pochopitelně v nejmenším netušila, jaká mračna se stahují nad jejím dlouholetým přátelstvím s Martinem Týžem. Zasněně se vznášela brněnskými ulicemi, zázrak nad zázraky v ní kvetl jako houští popínavých růži, obrůstal její rozum houževnatými šlahouny a nedopřával jí postupovat normálním lidským krokem. Plynula městem a bála se, že ji nápor citu v nestřežené chvíli strhne do hluboké temné propasti.

Došlo k tomu dřív, než by se nadála. Z bytu prohřátého pozitivní energií ji vyštval příslib dámské jízdy, již onoho večera pořádala její přítelkyně Vilma. A protože Julie ráda a hodně chodila pěšky, shodou okolností musela minout brněnskou operu. Vlastně nemusela, ale z nějakého zvráceného, snad pochopitelného důvodu toužila projít kolem Hynkova pracoviště.

Co by asi ten můj překrásný, jedinečný a nepřekonatelný violista řekl, kdybych se z ničeho nic objevila v divadle? spřádala v duchu prostinkou intriku. Představil by mě chlapcům v orchestru? Předstíral by, že s touhle stárnoucí paní nemá nic společného? Dá se pětatřicetiletá žena označit za stárnoucí paní? Uvědomila si, že medituje jako citově frustrovaná mondéna ze seriálu Sex ve městě, a přinutila se ke klidnému, nevzrušivému kroku.

Bylo něco před sedmou, k budově divadla dobíhalo pár posledních opozdilců. Teď by mě za ním stejně nepustili, uvažovala a na prsou ucítila řezavou bolest. Než Hynka poznala, nenapadlo ji, že jí něčí nepřítomnost dokáže přivodit tělesné strádání. A bolelo to ještě víc, jakmile jí letmý pohled na prosklenou vývěsku prozradil, že vůbec nehrají Aidu, ale Traviatu. Neviditelná síla jí uštědřila prudkou ránu do žaludku a mrštila jí proti stěně. Mimoděk se chytila za břicho.

„Je vám něco, mladá paní?“ přistoupil k ní zvídavý důchodce s pejskem menšího vzrůstu a neurčité rasy.

Provinile se usmála. „Trošku se mi zatočila hlava.“ Ve skutečnosti z ní ta netušená, neviditelná moc vyrazila dech, škrtila ji a hrozila ji rozmačkat napadrť.

„Nemám vás někam doprovodit?“ nabízel dál zodpovědný důchodce.

Juliina provinilost vzala okamžitě zasvé. Představa tělesného kontaktu s cizí osobou jí na tváři vyloudila výraz, který mohl působit až nepřátelsky. „Jste moc hodnej, děkuju, ale poradím si. Cítím se podstatně lépe.“ Důchodce pokrčil rameny a pokračoval v procházce. Julie mezitím volala na pomoc veškeré sebeobranné mechanismy. Třeba mi nelhal, třeba se jen spletl, třeba má svá tajemství a nechce se o ně dělit. Ale copak mi ty modrožluté hvězdy, které se vydávají za oči, musí lhát?

Vzpomněla si, že je na cestě k Vilmě a zavázala se zakoupit láhev extra suchého Martini, zamířila tedy k nejbližší večerce. Spletl se, určitě se spletl, přikazovala si. A i kdyby, co na tom sejde. Vždycky byl radost bez záruky. Nádherná, elektrizující, všepřemáhající radost. Na ničem dalším nezáleží… Takto ukonejšena vykročila vstříc dámské jízdě, neboť na dámskou jízdu se žena musí dostavit vnitřně obrněna.