Novinka
Facebook Twitter Obálka knihy - Ludmila Hamplová - Manželství:

Manželství:

nejlepší omyl mého života

Ludmila Hamplová, Leoš Kyša

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz
Koupit knihu na iTunes Koupit knihu na iTunes

Rok vydání: 2013

Cena: 109 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Co dělat, když během manželství lékaři zjistí, že máte pohlavní chorobu? Jak odolat lákání nevěry? Jak to dopadne, když se ženáči vypraví do nevěstince? Proč je fajn, když vás někdo nenávidí? Proč byste v manželství neměli mít společné koníčky? Proč byste si nikdy, ale nikdy neměli přidávat partnera na Facebook? Proč by si měli manželé lhát a jak restartovat sexuální život v manželství? To všechno v další várce fejetonů řeší manželé Ludmila Hamplová a Leoš Kyša.


Upřímná před(o)mluva

On

Zásadní výhoda elektronického vydání našich fejetonů spočívá v tom, že k textům, které vzniknou jenom pro něj, se nedostanou žádní naši příbuzní. Kouzlo elektronických knih je totiž zatím nechytlo, což nám dává možnost napsat i věci, které se v časopise objevit nemohly. Poslední dobou se totiž naše fejetony ve čtrnáctideníku Žena a život dostaly pod drobnohled nejen našich matek a tchýní v jednom, ale také různých strýčků a hlavně mých tetiček. Ano, těch děsivých tetiček, které jsem v jednom z fejetonů nazval bandou vlkodlaků a které mi za to přichystaly nejen několik Pohledů, ale i dokonce pár dobře mířených Poznámek.

Bohužel, ačkoliv jsme se celou dobu snažili být ke čtenářům maximálně otevření, přece jen jistá autocenzura v choulostivých záležitostech nakonec převážila, a tak se musím přiznat, že ne vždycky jsme byli ke čtenářům našich fejetonů opravdu upřímní. Pravda, vždy jsem se mohl utěšovat tím, že zcela upřímný nebyl ani Karel Hynek Mácha, který ve svých básních vystupoval jako citlivý romantik, zatímco ve svém deníku se rozepisoval: „Položil jsem ji u kamen na stolice, díval se na ni, měla pěkně bílá stehna. Potom jsem ji pical třikrát po sobě, dvakrát to vyšlo, dvakrát jí, pravila, to lechtalo. Pical jsem popředu i v kleče pozadu u kamen. Zdá se mi, že jsem tam byl celý.“

Pomiňme teď závist vůči básníkovi, co dokázal „picat třikrát po sobě“ a přiznejme si, že ne všechno z našeho manželství se dá zveřejnit. Něco zkrátka patří jen do soukromého deníku a něco by nemělo být napsáno vůbec. Věřte mi ovšem, že toho je velmi málo. Oba se ženou patříme ke generacím, které se sexem a se vztahy nedělají až takové tajnosti. Navíc jsme oba novináři, tak jsme zvyklí přece jen odhalovat soukromí, a to nejen cizích lidí, ale i své. Rád bych tedy po tomto úvodu konečně pravdivě popsal, jak jsme se s mojí ženou seznámili.

Bylo to v Praze, v březnu léta páně 2008. Byla to skvělá doba. Žádná krize, žádné závazky a spousta pěkných holek, které se nerozpakovaly vlítnout na to s prvním sympaťákem, kterého potkaly, to jest se mnou. Pravda, aby se ze mě stal ten správný sympaťák, musel jsem zatáhnout břicho a koupit pár drinků, ale takový už je život muže na prahu třicítky. Jestli mě něco skutečně děsilo, tak to byly závazky. Měl jsem zrovna za sebou traumatický vtah s třicetiletou zoufalou bláznivou alkoholičkou, jinak novinářkou jednoho prestižního deníku, a víc než po čemkoliv jiném jsem toužil po nekomplikovaném vztahu s nějakou mladou, pokud možno na ničem nezávislou dívkou, která ještě nemyslí na děti a na závazky. Jednu takovou jsem potkal právě v březnu 2008. Měla sice bizarní obstarožní jméno Ludmila, ale navzdory tomu jí bylo dvaadvacet, což je naprosto dokonalý věk, protože snad žádná dvaadvacetiletá žena dnes nemá myšlenky na děti a usazování.

Ano, přesně takhle vypočítavý jsem byl. Když jsme si chvíli povídali, zjistil jsem nejen, že je sympatická, ale i velmi vnímavá a chytrá. Což o to, takových by bylo, ale ona měla dvaadvacet. Chápete to? „Žádné závazky! Žádné dítě! Hurá!“ blikaly mi v hlavě neonové nápisy. Ty nápisy mohly za to, že jsem jí dva týdny na to (musel jsem strategicky počkat, abych ji nevyplašil) poslal email a pozval ji na rande. Pořád s myšlenkou na „Žádné závazky! Žádné dítě! Hurá!“

My chlapi jsme prostě takoví. Jsme generace nezodpovědných parchantů, kteří si myslí, že budou věčně mladí, báječní a krásní chlapíci, čerstvě po škole, kterým leží u nohou celý svět a hlavně spousta, spousta ženských. Jestli na něco nejsme připravení, tak jsou to děti. Ani já jsem nebyl připravený na děti nebo snad něco tak obstarožního jako je manželství. Proboha, vždyť je to taková obskurní blbost! Manželství? Kdo to vymyslel? Nesmysl.

No a tak jsme si s tou mladou holkou začali. Bylo to zábavné a divoké. Nikdy jsem vlastně neměl nic s holkou mladší o sedm let. Asi už jenom proto, že když mně bylo dvacet, tak mé ženě bylo třináct.

Každopádně to bylo skvělé. Ještě lepší o to, že byla tak mladá, tak mladá bez všech těch pokažených vztahů a psychiatrických diagnóz, které už za sebou táhly mé singles vrstevnice. Jenže po dvou měsících tohoto bezstarostného blbnutí jsem byl za svou dosavadní nerozvážnost po zásluze potrestán. Prozřetelnost si zkrátka řekla, že floutek jako já, který odmítá závazky, si prostě nezaslouží nic jiného než pořádnou facku.

A závazek.

Jak asi víte, moje manželka trpí nemocí zvanou endometrióza. Její problém spočívá mimo jiné v tom, že ženy s touto diagnózou nemohou mít děti. Čekala ji zrovna série operací, před níž jí doktoři nasadili obrazně skalpel na krk s rezolutním požadavkem: Buď otěhotní teď, tak do tří měsíců po operaci nebo nikdy.

Prásk. Tak tomu se říká „dobrá zpráva“ pro chlapíka, co si zrovna rozjel nezávazný vztah s dvaadvacítkou, která nechce žádné závazky, že?

Přiznám se, že mi asi přeskočilo. Bylo to snad zatmění mysli nebo co, ale pokud si dobře vzpomínám, pravil jsem, že pokud je teď jediná šance, aby mohla mít děti, tak jsem ochotný to zkusit.

Uf. Zbláznil jsem se. Nadobro. Ale nějak to ze mě vypadlo, slovo dalo slovo a my se rozhodli, že se o dítě pokusíme. A nejen to. Rozhodli jsme se vzít. No prostě jsem zmagořil.

Celkem pochopitelně nám nikdo nevěřil. Moji přátelé se sázeli, jaký druh taškařice jsem to zase vymyslel, mé nedávné milenky mi bušily na dveře a dožadovaly se nějakého rozumného vysvětlení toho nesmyslu a Lídina rodina ignorovala vše, co mělo ve slově základ „sva“, což je zrovna pro katolíky dost blbé, když neslyší ani to, že mají jít ke svátostem.

Dál už to znáte. Vzali jsme se a půl roku na to se narodila Anička. Přesně šestnáct měsíců poté, co jsme se poprvé uviděli. Šestnáct měsíců poté, co jsem si při pohledu na tu dvaadvacetiletou holku řekl: „Žádné závazky! Žádné dítě! Hurá!“

A víte co? Nebyl ještě den, kdy bych toho všeho litoval. Manželství byl nejlepší omyl mého života. Až díky manželství a dítěti jsem pochopil, co je opravdový vztah. Jak dokáže být úžasný a pevný, když spolu vychováváte dítě, řešíte starosti s budoucností, máte společné obavy a společné naděje. Na manželství je úžasné, že nikdy na nic nejste sami. Když se proti vám spiknou živly i řemeslníci a zateče vám do ložnice střechou, kterou následně řemeslníci špatně opraví, divně v ní lupe a pak vám zase zateče dovnitř, řemeslníci tu střechu zase špatně opraví, divně vám v ní lupe a vy jen čekáte, kdy k vám další déšť přijde na návštěvu až do postele, pak oceníte jaké to je být v manželství, kde si můžete společně zanadávat a utěšit se, že příště to „ti idioti“ třeba udělají konečně dobře.

Stejné je to, když vás v noci odveze sanitka nebo se vám prostě nic nedaří a jediný, kdo za vámi stojí, je vaše žena. Pak pochopíte, že ta obstarožní věc, to vysmívané manželství je něco naprosto geniálního. Něco, do čeho stojí za to jít, co stojí za to budovat, opečovávat a držet při životě. Láskou, pokorou, úctou a slušností jednoho k druhému. A také vírou, že vy dva všechno překonáte.


Ona

Asi tušíte, že moje rodina je poněkud zvláštní. Ne snad, že by tito milí lidé nebyli starostliví. Je to právě naopak. Část z nich má velké sklony sledovat každý krok všech členů rodiny a vykonávat nad nimi „laskavý“ dohled. A v tom je právě ta potíž, neb já bydlím už roky mimo jejich dosah a na dálku se na černou ovci rodiny, kterou jsem, dohlíží dost blbě. Přesto se k nim čas od času dostanou útržky z jednoho krásně barevného časopisu pro ženy a já pak poslouchám, co strašného a hlavně samozřejmě zcela nepravdivého jsem o nich zase napsala. V tom je právě výhoda elektronické knížky, kterou právě držíte… ehm, tak si ji nějak prohlížíte. K nikomu z členů mé rozvětvené rodiny – a to je nás opravdu hodně – se totiž zatím čtečky nedostaly, a tak si můžu dovolit větší upřímnost a otevřenost, než tomu kdy bylo v časopise, u kterého hrozilo, že si ho někdo z mých příbuzných přečte třeba v čekárně u zubaře.

Myslím, že s tou upřímností bych měla začít od začátku a konečně vám sdělit, jak jsme se s mým drahým chotěm poznali a vůbec, jak vzniklo naše prapodivné manželství, ve kterém momentálně žije jedno svérázné dítě, jeden šílený pes, jeden relativně normální pes, jedna emocionálně labilní kočka a jedna pažravá kočka. Jen pro upřesnění dodávám, že když mě muž potkal, měla jsem pouze jednoho šíleného psa a sama byla taky krapet šílená, ale jak tvrdí moje psychiatrička, nešlo o nic zásadně nebezpečného nebo vybočujícího z průměru ženské populace. Přesto mi „preventivně“ napsala báječné pilulky, díky kterým se na svět dívám o něco lépe a své vlastní manželství vidím s nadhledem, protože jak asi chápete, v životě s mým mužem je nadhled potřeba víc než cokoliv jiného.

Svého budoucího muže jsem potkala v březnu 2008 a to poslední, co jsem tušila, bylo, že by se z něj mohl vyklubat můj manžel. Aby bylo jasno, bylo mi necelých 22 let a manželství bylo to poslední, na co jsem tehdy myslela, a ještě navíc s ním. Na první pohled byl obří – a to opravdu moc obří. Nekecám, v té době jsem vlivem všemožných léků a zdravotních problémů vážila asi jako anorektická moucha a proti mně stál chlap jak hora s obrovskýma rukama, s výrazem sice přátelského, ale přesto bulharského mafiána. A to jsem v té době nevěděla, že tenhle chlap má zatraceně blízko k poněkud podivnému pravoslaví. Jo, to je to náboženství se spoustou fousatých chlapíků, nekonečně dlouhými bohoslužbami a nezměrným množstvím vodky. Ale nepředbíhejme.

Nějak se stalo, že mi tenhle obr byl zatraceně sympatický. Na rozdíl od tvorů mužského pohlaví, kteří se mi míhali životem v minulosti, tenhle měl v sobě zvláštní klid a sílu. Jasně, kdyby chtěl, dokázal by kohokoliv srazit na zem pěstí, ale hlavně si nemusel nic dokazovat a přiblble machrovat. A já po dlouhé době měla pocit, že konečně mám vedle sebe mužského, který mi nebude za každou cenu ukazovat, jak je úžasný, a ještě vyžadovat můj nehynoucí obdiv na činnosti, které zvládám stejně, nebo dokonce lépe než on. Neuvěříte, jak to bylo osvěžující po všech těch marných pokusech o hledání jedince alespoň trochu použitelného do života.

Jenže osud se zřejmě rozhodl, že mě vytrestá za mou mladickou nerozvážnost a zběsilou radost z úchvatného muže, a dal mi nůž na krk. Po sérii operací a hormonální léčbě mi lékař sdělil, že ta zatracená nemoc, endometrióza, kterou mám už od puberty a pravidelně kvůli ní trpím strašnými bolestmi, je právě teď konečně „stabilizovaná“, a pokud chci mít dítě, mám to udělat teď hned. Aby bylo jasno, bylo mi 22, v práci jsem konečně dostala smlouvu, po které jsem toužila, a před sebou měla vizi skvělé novinářské kariéry. No, aspoň jsem si to tak tehdy myslela a přestavovala si, jak své jméno uvidím v tiráži významných novin. Ale bylo jasné, že pokud chci dítě, mám přísně odměřený čas, který už začal ubíhat.

Vyděšeně jsem to sdělila svému milému, kterého jsem v té době znala jen dva měsíce, a předpokládala, že při nejbližší možné příležitosti zmizí jak pára nad hrncem. Ale on to neudělal, objal mě svýma obrovskýma rukama a zahuhňal něco v tom smyslu, že když nemůžu jinak, tak že by se mnou to dítě zkusil, no, a protože trvám na manželství, tak si mě i vezme. Myslela jsem, že je to jen jeden ze série jeho drsných vtípků, ale on to myslel vážně, a tak pouhých několik měsíců od našeho seznámení začaly přípravy na svatbu. O tom, že se na nich nemalá část mé rodiny odmítla podílet, už víte, tak to tu nebudu rozvádět, neb mi má přízeň opět tvrdila, že jde pouze o ošklivou pomluvu nezakládající se na skutečnosti.

Mé kamarádky byly mou unáhlenou svatbou upřímně zděšeny. Zatímco jedny se mě snažily nacpat do kýčovitých svatebních šatů à la obří šlehačkový dort z polyesteru, další mi zas tvrdily, že okamžikem vstupu do manželství na sebe beru povinnost vytvořit z neandrtálce chlapa. A pak se našly ještě jedny, které naivně doufaly, že okamžikem prvního manželského políbení nastane v jejich životě už jen mír, láska a vše bude zalité sluncem a já bych to měla mít úplně stejně. Naštěstí jsem si nevzdala k srdci rady žádných z nich a v nějakém pominutí smyslů si svého muže prostě vzala. A to i přes houf zoufalých milenek, které nejen jemu, ale i mně, toho času na rizikovém těhotenství, telefonovaly, aby se dotázaly, zda se k nim nechce vrátit. Navíc i mně se tehdy ozvali hned tři fešáci, se kterými jsem kdysi měla co do činění, a jali se mě přemlouvat, zda nechci zbytek svého života strávit s nimi. No, s díky jsem je odmítla a uprostřed mrazivé zimy na konci světa, rozumějte na Bruntálsku, řekla tomu obřímu muži ano. A ještě jsem nelitovala.

Jestli teď čekáte romantický příběh a ódu na manželství, musím vás zklamat. Sice jsem nikdy neměla chuť se vším třísknout a navěky zmizet z této posvátné instituce, ale že by se můj život proměnil v měkoučkou, sluncem zalitou reklamu na aviváž, to říct nemohu. O manželství jsem se totiž nejvíc dozvěděla ze seriálu Simpsonovi a tušila, že jde hlavně o to být spolu nejen v dobrém, ale i průměrném, a dokonce zlém. Ať už to byla moje hrozná nemoc, sousedi zvaní Prudovi, idioti, co stavěli náš dům, nebo ti blbové, které potkáváme při své práci, vždy způsobili jediné, a to naše vzájemné sblížení. Ne snad, že by na mě zvuk několik týdnů zlověstně vrzající střechy působil uklidňujícím dojmem, ale nahromaděný vztek pomáhá jedinému, a to pocitu, že ať už se děje kolem mě cokoliv, vždy je tu ten obří chlap, který mě podrží.

A o tom manželství je. Za romantický svazek jej mohou považovat snad jen čtenářky červené knihovny z 19. století. Pokud čekáte, že právě váš vztah bude ten nejšťastnější na světě, a to díky tomu, že spolu spácháte za nehorázné peníze maškarádu pro příbuzenstvo alias svatbu, vykašlete se na to, dokud můžete, protože takhle štěstí nenajdete. Manželství je pevnou aliancí v době, kdy kolem vás dochází k jedné katastrofě za druhou a vy marně přemýšlíte, kdy tomu bude konec. Manželství je to, že skončíte uprostřed Gdaňsku, kde je v létě asi 12 stupňů, máte jen to, v čem jste přiletěli, a vaše kufry se toulají kdesi po Německu. Manželství je, když si můžete zanadávat po skončení domovní schůze na sousedy a říct si, jaké máte štěstí, že nejste stejně uštěkaní jako oni. A pak náhle, uprostřed všeho toho chaosu, zvířecích chlupů a plyšáků, kteří se objevují úplně kdekoliv a množí se geometrickou řadou, zjistíte, že se máte zatraceně dobře, protože nejste sami a má vás večer kdo pohladit a vypnout vaši milovanou detektivku, bez které neusnete. Tak o tom je manželství.