Facebook Twitter Obálka knihy - Magda Vilvento - Kurt Cobain by do Provence nejel

Kurt Cobain by do Provence nejel

Magda Vilvento

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz
Koupit knihu na iTunes Koupit knihu na iTunes

Rok vydání: 2012

Cena: 119 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Provence. Slunečné dny a vlahé noci, kamenný dům uprostřed vinice i usedlost v cypřišovém háji, to všechno je tolik vzdálené od šedého Kladna, od práce v kanceláři, od umakartové koupelny v paneláku. Blanka je navíc vybavena kamarádčinou radou: Neblázni, každá ženská je svobodná, i když je vdaná.

Každý něco hledáme, každý po něčem toužíme. A když to najdeme? Smíme si to ponechat? Nebylo by někdy méně bolestivé vůbec to nenajít?


Kurt Cobain by do Provence nejel

Pascal ucukl očima, ale tak nepřirozeně, až mi to bylo divné. Bylo mu to nepříjemné a mě to zajímalo.
„Nezlob se, že se ptám, ale musím to vědět. Děti přece večer spí doma, nebo ne? Táta to ví, žes nespal doma?“
Nic, žádné informace z něj už asi nedostanu. Kouká před sebe, jako by ani neslyšel.
„Tak já se poradím s Lucem a uvidíme, co s tebou, jo?“
Pascal kývnul a zmizel v domě.
U benzínky zastavilo nákladní auto a ptalo se po jakési součástce, o které jsem neměla ani páru, co to je. Vybídla jsem řidiče, aby se šel podívat do obchodu, zda to tam nenajde. Nenašel. Další dvě hodiny se nic nedělo.
Pascal se zavřel v pokojíčku a mně to bylo líto. Nebo jsem se spíš nudila. Z benzínky na mě nikdo nezvonil, do večera daleko, tak jsem měla dlouhou chvíli. Ale nešla jsem ho otravovat, to ne. Tak jsem se všemožně poflakovala po domě a čenichala. Nakonec jsem našla zábavu. Rozhodla jsem se vyprat a pověsit prádlo ven. Šlo to úplně poklidně, jen když jsem se vrátila z dvorku do kuchyně, abych se něčeho napila, zjistila jsem, že mi někdo přišel na perníček. Tácek s chlebíčky byl bez chlebíčků odložen na lince.

Pascal akorát odcházel s batohem ven, tak jsem na něj ještě stihla zavolat:
„Jaký byly?“ ale on neodpověděl.
Tak přece jen někdo bude obědvat, zaradovala jsem se.
Odpoledne se Luc přišoural natáhnout. Bylo to srandovní. Objevila jsem ho, jak stojí v chodbě a civí na schody s výrazem krtka.
„Co je?“
Luc se zasmál.
„Nemůžu se rozkoukat z toho sluníčka. Měl bych nosit sluneční brýle.“
Docela mě to pobavilo. Zpovzdálí jsem sledovala, co bude dělat, ale on to měl evidentně naučené. Lehl si v ložnici do peřin a podřimoval. Ani si nezavřel dveře. Prostě si udělal siestu. Chrápal a mně to nějak připomínalo, že mám v domě velkého medvěda a ten mě chrání. Probudil ho příjezd většího náklaďáku, takže sešel do obchodu, a jelikož řidiče znal, jal se s ním bavit, zatímco já mu načerpala palivo. Bavili se o tom, co tam dělám, kdo jsem a Luc se za mě asi trochu styděl, protože řekl, že jsem jejich známá, co přijela na dovolenou. Nechtěla jsem to s Lucem rozebírat. Místní poměry můžou být docela jiné, takže možná to tak bylo lepší.
„Lucu, můžu s tebou na chvilku?“ zeptala jsem se, jen co náklaďák odfrčel.
Luc kývl hlavou a usmál se.
„Víš, vzešlo mi tu několik dotazů, tak bych byla ráda, kdybys mi s tím poradil. Předně, víš, že Pascal nespal dnes v noci doma? To se pořád takhle toulá? No, a pak bych potřebovala vědět, co mám říkat, když se mě někdo zeptá, kdo jsem. A taky jsem včera v kuchyni zapatlala od sýra houbičku na nádobí a nemůžu najít náhradní.“
Luc se poškrábal na břiše a zodpověděl mi dotazy tak rychle, že jsem to jen obtížně dokázala pochytit. Takže je to asi nějak takhle: novou houbičku si mám vzít z benzínky, jsou tam velké na okna, tak si ji mám přestřihnout, protože vůbec netuší, kde má Marcelline náhradní. Pascal se toulá a má to dovolené. I Luc i papá Philippe se toulali a je to prospěšné. Mám jen občas překontrolovat, jestli se cítí šťastně. No, a pokud se někdo zeptá, kdo jsem, mám říct, že jsem kamarádka, která přijela na dovolenou. Marcelline využila výhodné nabídky a odjela do lázní, takže jsem tu teď jen s nimi. Hm, moc vtipné. Tuhle historku budu moc ráda vyprávět. Koutky mi při tom budou cukat a budu se držet, abych se nerozchechtala nad tím, jak moc je to průhledné, trapné a dětinské.
„Kdykoliv se ptej, Blanka. A Pascalovi se nemůže nic stát,“ zafrfňal Luc stojící u regálu s náhradními stěrači.
„Můžu se jít projít? Budeš tady v obchodě?“ zeptala jsem se ještě, protože jsem si to chtěla trochu zanalyzovat. V pohodě souhlasil.
Hned mi vypravoval, kam se dostanu, když půjdu cestou rovně proti domu, nebo jak se mám jít projít do Chateauneuf, ale já jen ukázala na vinici a řekla: „Jenom na chvilku, půjdu támhle na kopec. Koukám na něj z okna, tak se tam chci podívat.“
Luc se usmál a popadl dnešní noviny, které tu někdo zapomněl. A tak jsem si vzala pohodlnou sukni, boty s volnou patou, natřela se krémem, protože sluníčko žhnulo, a vyšlápla jsem. Vinice měla super suchý vzduch. Luc může sledovat, kudy jdu, na míle daleko, protože kdykoliv došlápnu do nazrzlé hlíny, zvedne se do jednoho metru drobounký prach a pomalu si zase sedá zpět na zem, na listy přilehlé vinné révy i na místy zatravněné meziřadí. U hlavy mi lítá čmelák, a kdyby nebylo ptáků, včel a jiného hlučného tvorstva, slyšela bych, jak to v keřících ševelí, jak to pučí, jak moc se to tam snaží, aby byla letošní úroda bohatá, sladká a šťavnatá.
Došla jsem do půlky kopce a otočila se, abych se pokochala pohledem na cestu lemovanou vinnými keříky za sebou. Byla jsem v nadmořské výšce skoro na úrovni prvního domku z Chateauneuf. Ty kopečky jsou tady skoro stejně vysoké, jeden má na špičce vesničku a druhý zase vinici, třetí zámek, čtvrtý sluncem vyšlehanou trávu. No zkrátka ne každý je oblepený domečky tak, jako ten naproti mně, kde se rozprostíralo Chateauneuf. Měla jsem tu vísku jako na dlani, a kdybych měla dalekohled, možná bych skrz jednu ulici dohlédla i na náves, kde tou dobou podřimoval na svém invalidním vozíku papá Philippe. V údolíčku seděl Fradjerových domeček i ty dva přilehlé a já konečně viděla, jak jsou tyto tři pozemky řešené. Dohromady to byla obrovská vinice. V hlavě se mi rozsvítilo. Pokoje pro hosty určitě slouží při sklizni. Tohle by Fradjerovi sami nezvládli.
Rozhlédla jsem se po kraji dokola a u srdce mě to zahřálo.
„Bože, tady je tak krásně,“ nadechla jsem se a cítila, jak mi vzduch ohřívá dutiny. Moje dutiny, které jsou šest měsíců v roce v zátěži a snaží se bojovat s pražskými bacily.
V tom tichu, které se kolem mne rozhostilo, jsem zaslechla i cinknutí skla. Chvilku mi to trvalo, ale přece jen jsem dokázala rozeznat, že tenhle zvuk sem nepatří. Bylo to směšné. Jako když koukáte v dětském časopise do křížovkářské rubriky na dva stejné obrázky s titulkem „Poznáte šest rozdílů?“. Prostě to chvilku trvá, než přijdete na to, že má trpaslík na prvním obrázku lízátko a na druhém mikrofon. A přesně takhle dlouho mně trvalo, než jsem si uvědomila, že sklo do téhle krajiny nějak nepasuje. Ohlédla jsem se směrem do kopce. Vila s cypřiši kolem byla ještě daleko, ale pár metrů nade mnou byl nízký kamenný domek, který jsem tipovala jako nepoužívaný. Spíš to byla taková stará chatrč s potrhanou střechou, ulámanými okenicemi a dveřmi samá díra. Vydala jsem se jejím směrem. Před chatrčí byla asi půlmetrová zídka, postavená z kamení patrně sesbíraného v okolí, kterou jsem musela překonat. Dveře byly i přes viditelnou fázi rozkladu zamčené a okenice na západku držící u sebe. Kdyby nebylo takové ticho, asi bych si ničeho nevšimla, ale v té chvíli i ta poslední moucha přestala mávat křídly, takže jsem mohla vycítit, jak za okenicí, u které jsem stála, někdo dýchal, ba dokonce se pohyboval. Asi Pascal.

Z ničeho nic jsem měla potřebu jeho společnosti a chtěla jsem se dozvědět co nejvíc o něm i o celé rodině. Co má rád, jestli umí namalovat psa a kam se dá v takovém horku jít koupat. Ťukla jsem zlehka na dveře a doufala, že mi otevře právě Pascal. Ale dveře zůstaly tak, jak byli. Nehnuli se.
„Je tam někdo?“ řekla jsem normálním hlasem, ale nikdo se neozval.
„Pascale?“ Ale nic se nestalo.
Proč by mi nechtěl otevřít? Proč se mnou nechce komunikovat? Je to běžné dětské stydění, nebo je za tím něco víc? Je vážně ještě brzo? Začalo mě to zajímat. Obcházela jsem dveře ze strany na stranu a snažila se něco spatřit uvnitř, až jsem z toho tak nějak vybouchla a zahrozila jsem jeho směrem. Jen tak do větru jsem česky zanadávala, a jelikož mi nikdo nemohl rozumět, zkusila jsem to i nahlas:
„Můžu se na tebe vysrat, Pascale!“
Nikdo mi neodpověděl. Docela mě to zamrzelo. I když mi nemohl nikdo rozumět, mrzelo mě to. Vzpomněla jsem si na něj, jak přišel ze školy, culil se, jak byl milý a pak se něco zlomilo a on už nepromluvil. Jestli je takhle uzavřený i vůči Marcelline, tak se té holce vůbec nedivím. To je hrozný. Obešla jsem ještě domek, abych vzadu našla uložené velké lahve, takové ty, kterým doma říkám „okurkačky“, jinak tam nebylo vidět ani mravence, jaké to bylo místo. Ticho, nikde nikdo. Vzdala jsem to a šla jsem domů. Prašná cesta mi křupala pod botami a sluníčko jako by mi ohřívalo kůži do zásoby. Takové horko jsem letos ještě nezažila.
Dala jsem si koupel. O pořádně studenou vodu neměl dům nouzi. Určitě protéká sklepem plným ledu. Ta koupel mě neuvěřitelně osvěžila. V kuchyni jsem už odpoledne udělala velikou porci vaječné pomazánky a doufala jsem, že bude všem k večeři chutnat. Luc pospával v obchodě a okolo domu po jednom metru měli pozorovatelny cvrčci, kteří si předávali depeši do zblbnutí. Jak se vlastně říká tomu zvuku, co vydávají? Napadlo mě jediné citoslovce: „cvrk cvrk“.
„Jak říkáte tady tomu zvuku, co vydávají tihle malí, dotěrní hmyzáci?“ zeptala jsem se Luca a snažila se vysvětlit slovo cvrček, které jsem ve francouzštině neznala.
Luc chvilku přemýšlel, dokonce se poohlídl kolem zdi domu, aby ukázal, že pochopil, o jaký hmyz se jedná, a pak udělal něco jako „chrrrci, chrrrrci“, čemuž jsem se začala smát. Tyhle citoslovce mne v cizích jazycích hrozně baví.
„Lucu, co ten Pascal celé dny dělá?“ zkusila jsem v obchodě nadhodit téma, které by Marcelline pravděpodobně označila jako citlivé.
„Toulá se po okolí,“ odpověděl naprosto klidně Luc.
„Nechodí do toho domku v kopci?“
„Tam taky. On tak šmejdí po okolí jako kocour, víš?“
„A nemůže se mu něco stát?“
„Kdepak, prát se umí. A pak, co by se mu tady stalo?“ Luc byl evidentně v klidu. Mně to taky přišlo v pohodě, ale přece jen jsem se zaobírala tím, že takhle malý kluk by měl být v noci doma. Max taky chodí po venku a to bydlíme ve městě, takže nebezpečí je tam určitě větší. Ale do tmy musí sedět v pokoji u úkolů. Přes to nejede vlak.
Odebrala jsem se zase do kuchyně, abych udělala salát, a pořád jsem srovnávala, co dělá Max a co Pascal a jak by asi fungoval Max, kdyby si mohl i po nocích chodit bůhví kde.
Z ledničky jsem vyndala spoustu malých voňavých rajčat, okurky a všechnu tu báječnou, čerstvou zeleninu, včetně obřích cuket, jež jsem měla v plánu zlehka osmahnout. Takže pečivo se salátem a báječnou vaječnou pomazánkou, snad to polknou.
Zčistajasna jsem ve spižírně zjistila, že už máme jen jednu malou bagetu, která by k salátu nestačila ani mně. A co ráno?
„A jéjej,“ vyštěkla jsem, ale spíš tak pohodově než zničeně. Tady opravdu stres nebyl doma a nic nebylo dost důležité. Luc se přišel na mě do kuchyně podívat, takže hezky česky zopakoval „a jéjej“ a zasmál se, až to zahřmělo.
„Potřebuji pečivo. Nemohl bys dojet?“
Luc zakroutil hlavou. Vysvětlil mi, že si farmáři z okolí nemůžou přijet pro benzín jen tak s traktorem, že potřebují zásoby a pro ty si zrovna teď v podvečer přijede pan Loup z jižní usedlosti, takže prý mám jet sama. Což o to, nic mi to asi neudělá. Jenže Luc mi před obchodem předal místo klíčků od auta zelené dámské kolo, usmíval se a informoval mě, jak mám držet papá Philippa, až pojedeme z toho kopce dolů, z čehož se mi naježily vlasy.
„Myslíš, že zvládnu jet s papá z takového krpálu?“
„No jasně. On brzdí holí.“ A Luc mi začal předvádět, jak papá brzdí, včetně docela povedených grimas, jak u toho vypadá a jak se snaží brzdit i horním rtem. Děsně mě to rozesmálo, a tak jsem se přestala bát. Vyšvihla jsem se na Marcellinino kolo a už jsem si to šlapala mezi zahradami k Chateauneuf.
Obchod se vším možným už pečivo neměl, ale dozvěděla jsem se, že je na náměstí kavárna a v ní mají pekárnu. Byla to pravda. Vonělo to přes celou náves. A nevím, co vonělo víc, jestli čerstvé loupáky nebo rozemletá káva. Tak jsem koupila čtyřikrát croasant ke snídani a pět velkých baget. Bohužel až před obchodem jsem si uvědomila, že je nemám jaksi kam dát. Papírové sáčky na každou zvlášť, ze kterých mi vyčuhovaly, jako bych nesla ježka, evidentně nestačily. Marcellinino kolo nemělo žádný odkládací košík, já si nevzala žádnou tašku, jen drobné do kapsy, žádný ruksak, žádná prostorná ponožka, a tak jsem spoléhala na papá a jeho super vozík. Šla jsem tedy s plnou náručí voňavého pečiva přímo k němu. Seděl jako vždy ve stínu platanů, jejichž lístky v horních větvích šuměly jako vlnky na moři. Za ním u kašny sedělo ještě dalších pět staříků, kteří patrně odpočívali po turnaji v pétanque, protože těsně u nich ležely v písku omlácené železné koule a oni po nich znalecky pokukovali. Každý z nich měl v horku nejen čistou košili, ale i plátěnou vestu a uhlazený dlouhý knírek. „Dobrý den,“ pozdravila jsem všechny kolem a oni mi po jednom odpovídali.
„Odkud jste, madame?“ osmělil se jeden stařík a blýsknul po mě očima s úsměvem pod vousy. „Od Fradjerů, ale jinak jsem z České republiky,“ řekla jsem slušně, a kdyby to šlo, asi bych jim i před jejich stářím a vitalitou udělala pukrle.
„Á, Československo?“ řekl jeden stařík a ukázal do kořenů platanu, jako kdyby se rozkládalo právě tam.
Na to nešlo nic jiného než kývnout. Papá Philippe na mě koukal do výšky a sledoval mě s takovým úsměvem, který mívají batolata v ohrádce, když se k nim sklání matka.
„Papá, jedeme domů, ale potřebuji, abyste mi vzal tohle pečivo,“ řekla jsem mu a ukázala na všechnu tu křupavou nádheru. On přikývl a snažil se udělat na sedačce svého kolečkového křesla místo i pro náklad. Nešlo mu to. Šoupal se ze strany na stranu a do toho kňoural něco jako „tady, tady, tady ne, tady tady“. A tak jsem vozík obešla a snažila se najít nějaké místo, kam bych bagety v papírových pytlících dala. Kočárky mívají dole takový košík, ale tohle vozítko nemělo nic. Železné tyče, vyztužení, dvojitý steh na sedačce. Už už jsem chtěla jít zpět do pekárny a říct si o tašku, když ten jeden stařík popošel od kašny a pronesl:
„Já vám pomůžu.“
„Ó děkuji,“ odpověděla jsem s úsměvem, ale nenapadalo mě, jak by mi mohl pomoci.
Pán došel až těsně k vozítku, zvedl ruku a povídal:
„Můj dědek se zapomněl v té vaší zemi a už tam zůstal. Moje babička tu zemi natřikrát proklela.“ Nechápala jsem. Popravdě, jelikož jsem měla pořád ještě plné ruce pečiva, papá poposedával na vozítku jako dítě v kočárku a náves plnil zírající dav, jako by došlo k meziplanetárnímu přistání, docházela mi pomalu trpělivost.
„Hm.“
„Jo jo. Natřikrát, má milá,“ znovu zopakoval s prstem k nebesům.
„A co jako? To se mám tady omluvit?“ řekla jsem s umělým úsměvem a pochopitelně česky, aby tomu nerozuměl.
„Tam u města Slavkova potkal prsatou slečnu, no a na nás zapomněl,“ znovu pronesl stařík, který mi najednou byl docela nepříjemný.
Další dědové přikývli hlavou a papá Philippe se rozesmál, až to zašustilo v horních větvích, pod kterými se tohle podařené divadlo odehrávalo. Začala jsem ztrácet hlavu.
Bagety mi propadávaly níže a níže, papá se vrtěl, až jsem se bála, že z vozíku spadne, a dědek s pradědem od Slavkova mi počal vyprávět smutný příběh, který začínal jeho narozením. Za pár minut jsem se viděla, jak tu stojím s bagetami v náruči na pospas osudu v jednu hodinu ráno, všude tma, svištící vítr sune spadané lístky do kouta náměstí, jak už všechna okna zhasla a on se dostává teprve k tomu, že šel poprvé do školy.
Byla jsem mimo a nepřemýšlela jsem, takže jsem mu odkývala i naprostou hloupost, a sice že byl jeho praděda v napoleonské armádě. No, i když, bůhví kolik tomuhle staříkovi mohlo být. Třeba je to nejstarší člověk světa, který zapomněl, kdy se narodil, takže si tu poklidně žije a nikomu to nepřipadá jako rarita.
„Blanka, pomůžu ti,“ zazvonil můj anděl strážný na kole, jež se objevilo znenadání za mnou.
„Pascale. Báječný. To moc potřebuji.“
Pascal si otevřel batůžek a dal do něj veškeré pečivo. Sice mu dlouhé bagety čouhaly ven, ale to nevadilo. Hurá. Konečně volné ruce. Náměstí se uklidnilo, dědek přestal mluvit. Dokonce i papá Philippe se přestal smát a lidé, již si do pekárny došli na pastis, se otočili zpět ke svým sklenkám a přestali zírat.
Tak znenadání, jak se Pascal objevil, tak rychle taky zmizel. Doufala jsem, že jel domů, takže jsem odbrzdila invalidní vozík a snažila se najít mechanismus, jak šlapat na kole, tlačit jej a do toho se vyhýbat kanálům, dávat pozor na chodce, na případná auta a hlavně na papá, aby mi někde nevypadl.
Jeli jsme neskutečně pomalu, ale jeli jsme. Cvakání zubů od spár dlažby ustalo, jen co jsme se ocitli na asfaltce. Papá se jízdě smál, a dokonce mu bylo i rozumět. Zpíval si totiž písničku. Byl to zážitek jako blázen. Kvedlala jsem na kole, šlapala střídavě, jak jsem na to skrz přespříliš úkonů kolem zapomínala, a on do toho pěl jako trubadúr:
„Et si tu n’existais pas,
dis-moi pourquoi j’existerais,
je me sentirais perdu.“
Za chvilku jsem si slova zapamatovala a pěla s ním:
“A kdybys neexistovala,
řekni mi, proč bych existoval já,
byl bych ztracen.”
Pěkná písnička. Bože, já toho dědu snad vyklopím. Bacha jáma! Z toho prudkého kopce jsme oba s papá přidali na hlasitosti, takže jsem zanedlouho viděla Luca, jak zvědavě vychází od benzínky na silnici a kouká na to rodeo.