Facebook Twitter Obálka knihy - Miroslav Hokeš - Krev a kamení

Krev a kamení

Miroslav Hokeš

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz
Koupit knihu na iTunes Koupit knihu na iTunes

Rok vydání: 2011

Cena: 69 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Pojďte a poslyšte příběhy Vargankara, Alkanského bojovníka, jenž nezůstal jen pouhým gladiátorem. Setkal se s mnoha nástrahami a musel porazit mnoho nepřátel, z nichž ti, které mohl zdolat silou zbraně, nebyli ti nejnebezpečnější. Ušel dlouhou cestu, ale i když se stal vyslancem Purpurového Žezla, těsně pod povrchem jeho rudé kůže stále zůstal bijec Vargankar - Trhač střev.

Úvodní povídka knihy Miroslava Hokeše se v roce 2006 umístila mezi třemi nejlepšími v soutěži Klubu Julese Vernea a autor získal titul Rytíř fantasy. Další příběhy o Vargankarovi ale za tím prvním v ničem nezůstávají pozadu.


Krev a kamení

Dvojice strážných stála po stranách těžkých železných dveří úplně stejně jako před několika okamžiky, paty sražené k sobě, hruď vypjatou právě v takovém prkenném postoji, jaký by u nich nejspíš očekával náhodný návštěvník zámeckých sklepení, pohled pod zamračenými čely poněkud strnulý, ale co, toho si v potemnělé chodbě stěží kdo všimne. Čas od času jeden či druhý zlehka klepl násadou halapartny do kamenné podlahy, maličko přešlápl nebo hlasitěji vydechl, a znovu a ještě jednou, klep, šláp, uch, klep, šláp, uch, no dobrá, dalo se to zvládnout líp, ale pro tuhle chvíli to snad postačí. I tak je to užitečné kouzlíčko, škoda jen, že tak obtížné a namáhavé – přinejmenším pro toho, kdo za sebou nemá ani rok na Purpurovém Žezle.

Varkangar se ještě jednou důkladně přesvědčil, že na této straně dveří je stále jediným živým tvorem, který ví o světě, než konečně odepjal ozbrojenci po svém boku od pasu svazek klíčů a s co možná tlumeným harašením vsunul největší z nich do těžkého zámku. Musím to udělat, musím, jestli mám i zítra věřit, že minulý rok měl smysl, že v tomhle pekle je občas místo i pro něco, co Alkan nezná. Pomaličku otevřel, vplížil se dovnitř. Slíbili jste mi svobodu, dobře si vzpomínám, vidím to jako včera, svobodu a cestu plnou světla – nechtějte teď po mně, abych natíral pozlátkem shnilou žumpu, na to já jsem se zkrátka nenarodil.

Vstoupil do dalšího průchodu, lemovaného po obou stranách mřížemi zasmrádlých kobek a osvětleného pouze nejasným svitem dvou malých gurjanských měsíců za žalostnou řadou úzkých okének. Až příliš se to tu podobá podzemí bragongské arény noc před Velkými hrami. A na takových místech dlouho nezůstane nikdo, o kom Varkangar, trhač střev a pout, bezpečně ví, že se tu ocitl nevinně. Ať si o tom diplomati a žvanilové Thermadonu myslí, co chtějí.

„Vy? Při všech bozích!“ Nepříjemně známá chlapecká fistule zazněla z první cely vlevo dřív, než za sebou stačil vstupní dveře zase zavřít. Podívejme, ti darebáci ho dali hned na kraj, co je to napadlo? Kdoví, možná jen nechtěli dlouho tápat, až si na něm za nocí budou chodit vybíjet vztek na vlastní zbabělost. No nic, tím líp. „Co ode mě chcete? Řekl jsem jasně, že s vámi nepůjdu, nechte mě na pokoji. Budu křičet, slyšíte?!“

„Jestli se odtud chceš do rána dostat, tak nebudeš.“ Naklonil se tak blízko k šaškovu vězení, až pocítil na tvářích rezavě vlhký dotek mříží. Čerti vědí, kdo mohl tady kolem poslouchat a poslední, co teď mohlo přijít vhod, bylo táhnout s sebou ven houf sprostých pobertů. „Zůstaneš hezky zticha a necháš mě říct, proč jsem přišel.“

„Já dobře vím proč,“ štěkl Hlik, schoulený v zadním koutě a mezi nejasnými skvrnami a tvary, napůl utopenými v šeru, sám připomínající jen o trochu tmavší stín. „Nenechám se balamutit, abyste mě potom unesli. Baron mi dal na vybranou a já si svůj osud zvolil. Zmizte, nebo budu…“

„Ty ukvičené podsvinče, co si o sobě vlastně myslíš?“ Alkanci se chvěl každý sval v těle, jen s námahou držel hlas na úrovni hlasitějšího šepotu. „Mohl bych zařídit, abys sežral moje výkaly, kdybych to potřeboval – až se mi zachce tě unést, budeš bez sebe dřív, než mě stačíš vůbec zahlédnout. Nezajímá tě, jak jsem zvládl ty dva holomky venku? Neslyšel jsi přece žádný boj, že ne?“

„To ne…. Asi máte pravdu.“ Hlikova řeč o poznání změkla, slova odkapávala těžkopádněji a vláčněji, dokonce se odvážil vstát a postoupit o krok blíž k nečekanému návštěvníkovi. „Ale můžu vám snad důvěřovat? Gurjan už je skoro členem Thermadonu – a kdo se na nás tam nahoře za tu dobu přišel aspoň podívat? Zajímá vůbec někoho, jaké věci se tu dějí?“

„Dokud budete držet huby a krok, tak ne. Co by sis vlastně představoval? Chůvu pro každého z vás?“ Pach smrtelné hrůzy za úsvitu prvního dne gladiátorských her. Nářek umírajících madugů s rozdrcenými lebkami a probodanými břichy. Krev, vnitřnosti a usekané údy na ulicích. Jak to jen šetrně vysvětlit tomuhle dítěti, pro které největším představitelným zlem je, když mu namyšlený vladař vyklučí jeho oblíbený keř? „Dost řečí, marníme čas a sám netuším, kolik nám ho zbývá. Poslouchej, teď tě prostě vyvedu odtud i ven ze zámku a hned potom se vrátím do své komnaty, když mi Kreid bude přát, stihnu to dřív, než si někdo všimne, že jsem ji opustil. Tohle mi zkrátka věřit musíš.“

Nečekal na odpověď, odemkl celu, a jak nejopatrněji dokázal, vytáhl stále ještě roztřeseného mladíka ven. „Hned tady vedle je tajná chodba pro vojáky, všiml jsem si jí, už když jsme tu odpoledne byli se Slagem na prohlídce. Nic těžkého, pokud se naučíš správně dívat. Tou se dostaneme až… tak hni sebou konečně, hrome, chceš, aby nás tu takhle našli?“

Jakmile se ocitli přede dveřmi věznice a chrápání Hlikových spoluzajatců i tlumené sténání těch, kdo už klidně spát nedokázali, se ztratilo za silnou kamennou stěnou, nahradil je sám šašek – překvapené vyheknutí a vytřeštěný pohled, přeskakující z jednoho strážce na druhého, naštěstí Varkangara varovaly dostatečně včas, aby stihl zabránit nejhoršímu. Výkřik, zoufalý a upřímný, se vybil do rudé dlaně překrývající celou spodní polovinu sněhobílého obličeje, potřísnil ji špetkou vlhkosti od slin, jinak nic. Dvě veliké oči chvíli rejdily v důlcích jako zvířata chycená do smyček, nakonec se drobné tělo uvolnilo, ani potom je však Alkanec nepustil – nejprve je, vláčné a neprotestující, odtáhl za zákrut chodby ke schodišti, do míst stejně ponurých jako myšlenky, jež mu právě táhly hlavou.

„Ti dva usnuli na hlídce, rozumíš?“ zavrčel na Hlika, nyní už vyděšeného mnohem víc z něj než z netečných ozbrojenců. „Až přijdou k sobě, nikdo z nich o tom nebude mluvit. Ovšem jestli je probudíš nebo přivoláš jejich kamarády, budu je muset zabít, dostanu se do potíží – a to si potom hodně rozmyslím, jestli tě nepošlu za nimi. Jasný?“

„Ovšem, samozřejmě. Mělo mě to hned napadnout, neslyšel jsem je ani dopadat na zem, ani zachrastění zbroje, takže…“

„Zticha buď, na tohle nemám čas ani náladu. A podívej se sem.“ Poklepal prstem na jedno místo zdánlivě jednolité stěny a nočním tichem zazněl přidušený dutý zvuk. „Vidíš? Kameny mají trochu jiný tvar a barva je vybledlá – není to špatná práce, ale u nás se učíme rozeznávat mnohem lepší. Tak, teď to otevři, hrdino. Tady a tady stisknout a tamhle nahoře přejet dlaní, ale opatrně, nemusíme to zničit…“

Spokojeně sledoval, jak šašek plní jeho pokyny, a do duše se mu pomalu navrátila alespoň špetka ztraceného klidu. Snad proto ve chvíli, kdy se dřevěná atrapa ztěžka odsunula stranou a jeho chráněnec s panickým heknutím odskočil k protější zdi, dopadla část zmatku i na něj. Anebo to možná byly jeho vlastní pudy, vycvičené léty bojů v arénách, co mu zcela nečekaně vnuklo předtuchu zlověstnější než mlčenlivé příšeří kolem…

Předtuchu, jež se po prvním letmém nahlédnutí do odkrytého průchodu proměnila v jistotu.

„Ty mizero cizácká, jako bych nevěděl, co uděláš. Nejsi tak mazaný, jak si asi myslíš.“ Baron Gróto ustoupil v nevelké komůrce, do níž ústila vlastní cesta ze zámku, o několik kroků vzad, aby se mezi něj a obrovitého Alkance mohl s kovovým harašením nahrnout půltucet osobních strážců. „Chopte se jich! Chci je živé, oba – ať Thermadon sám rozhodne, jak trestá své zrádce!“

Tak tohle se ti tedy nepovedlo, dobrodinče. Ono někdy nemusí být na škodu naučit se základům podlézavosti, přinejmenším uctivá maska při audienci se zatraceně vyplatí. Nemohl by z tebe být dobrý žák Purpurového Žezla, to už i tohle bledé pískle by si vedlo líp – čert vem celý pokrytecký Melganion, máš úkol tady a ten musíš dovést do konce. Už kvůli sobě.

Prsty na rukojeti lehkého učňovského meče pálily jako oheň, když jej tasil z odřené, potrhané, dávno vyřazené pochvy, nejcennějšího vybavení, jaké mu na škole svěřili. Rozmáchl se natolik okázale, až se sám Hlik, choulící se za jeho zády, málem stal jeho první obětí, zanořil hrot pod hrdlo nejmohutnějšího z mužů, chladná, vypočítavá, krutá přesnost, jaké ho na Alkanu nikdo naučit nedokázal – a už se řinula krev, spousty krve z proťatých tepen, zmrzačených hrudí a údů, jen ať zchladí ten žár, zažene ho zpátky do hlubin, kam patří, jako pokaždé, nasycený a uspokojený, při Kreidovi, proč to nejde, jak má, proč s každým padlým sílí pocit, že zatlouká hřebík do vlastní rakve, štve na svou stopu celou armádu běsů, proč, proč, proč?

Ve chvíli, kdy zůstal stát uprostřed hromady voňavého, vychládajícího masa, jen on proti šokovanému, strachem páchnoucímu baronovi, horko už ovládalo nejen jeho pravici, ale celé tělo, rudé víc nepřátelskou krví než vlastní přirozeností. Je konec, je po všem. Co se nepodařilo ZanZanovi ani nejrafinovanějším učitelům, to zvládl jediný holobrádek, kterého jsi nedokázal obětovat pro budoucnost, a tenhle nenažraný patolízalský červ, tenhle…

„Zkus na mě jen sáhnout, slyšíš?!“ zaječel Gróto, ztuhlý tak, že se nedokázal málem ani nadechnout. Ze spodních úst vyrazil proud zvratků, promáčel hedvábnou kazajku a mezerami okolo opasku začal odkapávat na podlahu. „Znám plno lidí, co dokážou tu vaši povedenou školu srovnat se zemí, i když tu nebudu! Do základů!“

„Tvůj bachor nestojí za potíže na Slagových bedrech.“ Sám se musel divit, jaká odevzdanost čišela z každého slova. „Je čas na trochu odpočinku… Jasnosti. Sladké sny.“ Pár slůvek zaklínadla, smrtelná hrůza odcházející stejně kvapně, jak se právě vytratily sotva dozrálé sny a naděje. Před kýmpak se asi tenhle tvor bude stydět, že usnul, kde neměl?

„Dobří bohové, tak takhle jste zneškodnil stráž?“ Šašek stále ještě trochu nesměle strčil do nehybně stojícího baronova těla. Strnule se zakývalo, ale zůstalo stát. „Co s ním – zbavíme se ho? Jenže pak by nás štvali až na kraj světa a to se mi příliš nehodí… „

„Přesně tak. Nech ho, kde je, a mizíme. Tohle kouzlo není žádná legrace a já už ho dnes provádím potřetí – máme, hádám, jen několik minut, než se probere a začne uvažovat, jestli mu stojíme za honičku anebo nás přenechá vyšším místům.“

„Nás?“ Hlik na něj vrhl pohled tak udivený, až se navzdory všemu musel zasmát.

„Ovšemže, co sis myslel? Že mě po tomhle Slag přijme s otevřenou náručí?“ Sklonil se nad jedním z mrtvých a dobře mířenou ranou odsekl z vypracovaného těla kus masa. „Jestli ti vadilo, že jsem z Thermadonu, tak na to můžeš zapomenout. Teď je ze mě úplně stejný psanec jako z tebe, jednou provždycky – a psanci musejí držet spolu, to si pamatuj.“

Lačně se zakousl do vlažného sousta, druhou rukou sevřel svého společníka kousek za zápěstím a vykročil do tajné chodby, temné jako jeho vlastní zítřek…