Facebook Twitter Obálka knihy - Ch. D. Sobegh - Japonská zahrada

Japonská zahrada

Ch. D. Sobegh

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz
Koupit knihu na iTunes Koupit knihu na iTunes

Rok vydání: 2011

Cena: 69 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Podle některých názorů japonská zahrada hladí svojí spořádaností a dokonalostí, ale zároveň děsí tím, co se může skrývat pod povrchem. A duše našeho hlavního hrdiny je právě takovou japonskou zahradou. Je vůbec dobře nahlížet pod povrch?

Haruki Murakami a Michel Houellebecq, dvě inspirace příběhu z českého prostředí.


Japonská zahrada

Hostinský přede mne postavil třetí půllitr a zeptal se, zda máme nějaké přání. Odpověděli jsme, že děkujeme, ale zatím ne. Mírně se uklonil, usmál se a odešel. V duchu jsem viděl, jak si představuje, že si Dakotu s pomocí alkoholu zpracovávám, abych ji snáz dostal tam, kam chce ženskou dostat šestadevadesát procent chlapů. Zbývající čtyři procenta chtějí na to samé místo dostat kluka.

Jenže teď jsem nepatřil ani mezi těch šestadevadesát procent. A už vůbec jsem nepatřil mezi zbývající čtyři procenta. Teď jsem byl jaksi nad plán. Jako vůbec v životě. Ve všem jsem byl jaksi nad plán. Ale ne jako pozitivní hodnota. Spíš nad plán jako zbytečnost. Jo, to je přesně ono! Velmi často jsem si připadal jako zbytečnost. V osobním životě, v profesi, všude. Ryzí zbytečnost. To, že jsem byl ryzí zbytečnost, byla snad jediná hodnota, kterou jsem oplýval.

Upil jsem ze třetího piva.

*

„Tak co?“ zeptala se Dakota.
„Jsou chvíle, kdy mě – a teď mi promiň – sere, skutečně s e r e, že sourozence nemám. Ale jsou chvíle, kdy je mi to jedno. Absolutně šumafuk,“ vypáčil jsem konečně ze sebe a znovu se pohroužil do svých úvah. Opřel jsem předloktí o stůl a koukal na ubrus. Dakota si cosi zapisovala do svých lejster.

To je teda výzkum, pomyslel jsem si. Co tady vlastně dělám? Proč cizí ženský vykládám o sobě? Když doteď jsem to nikomu nepovídal! Tak je to vždycky, zlobil jsem se sám na sebe. Vždycky všechno držím pod pokličkou a pak, když se napiju, vyžvaním každýmu i to, co nechci. Štve mě to! Tohle mě nebetyčně štve!

„A který chvíle převažujou? Častějc lituješ, nebo je ti to jedno?“ vpadla mi do myšlenek Dakota.
„Asi to druhý,“ špitl jsem po chvíli.

Znovu jsem se pohroužil sám do sebe a čuměl tupě před sebe na červený ubrus s nášivkami pivovaru. Po dalším loku jsem začal být o něco apatičtější. Vlastně jsem začal obracet. Od nasranosti na sebe sama jsem se překuloval do stavu, kdy jsem měl pro Dakotu pochopení. Vážně se o něco snaží a očekává ode mě, že jí vyjdu vstříc, když jsem se uvolil odpovídat. A já tady mezitím sedím, kecám voloviny a potvrzuju, že jsem opravdu debil. Debil na kvadrát.

Dakotiny otázky se mi honily hlavou jedna přes druhou. Uvědomil jsem si, že mnohdy odpovídám ‚nevím‘. Co jsem to za chlapa, kterej pořád dokola melduje ‚nevím‘? Chlap má mít jasnej názor. Občas může nevědět, ale jen občas. Ne většinou. Jenže já se nikdy nepídil po příčinách mnoha věcí. Proto jsem tak často nic nevěděl. Ovšem zase na druhou stranu, někdy je lepší vědět méně než více. Někdy je lepší nevědět vůbec. Jinak zůstane pachuť, blbý dojem. Poruší se občas idylický obrázek toho, jak si člověk z neznalosti některé věci maluje.

*

Pídit se potom, proč nemám sourozence a jestli mi to vadí, patřilo přesně do tohohle ranku. Nemám rád, když se jitří staré rány.

Nevědět, nemyslet, neznat, nevidět, neslyšet. Pravidlo pěti N. Podle mě pravidlo přežití. Úplně stejné jako pravidlo pěti T, které nás kdysi učili ve škole v branné výchově. To už se dneska patrně neučí. V branné výchově jsme se zábavnou, nenásilnou formou učili, co dělat, až se spolu s celým východním blokem dáme do pohybu a po trase Praha-Dobříš-Paříž se povalíme k Atlantiku. Už ani nevím, co pravidlo pěti T obnášelo. Myslím, že tam patřilo ticho, tekutiny, snad i transport, ale víc nevím. Jen si pamatuju, že to celé bylo o pomoci raněnému. Dalo se to využít nejen ve válce, ale i v míru, v socialismu i v kapitalismu. Pravidlo pěti T bylo stejně univerzální jako moje pravidlo pěti N.

*

„Haló, Chorche! Haló! Nespi! Haló! Tady jsem!“ uslyšel jsem najednou odkudsi. Byla to Dakota. Úplně jsem na ni zapomněl, jak jsem se pohroužil myšlenek!
„Promiň,“ zareagoval jsem, „promiň… Přemýšlím, co ti odpovědět.“
„Tak to nech.“
„Ne, ne, ne! Nechci to nechat,“ slyšel jsem se povídat. „Třeba si myslíš, že mám upito a už mi to blbne. To ne! To teda ne! Ještě vím, kde jsem, s kým a co tady dělám. Ale zamyslel jsem se, co ti odpovědět.“ Cítil jsem, že jsem zase zpátky ve hře, a dodal jsem: „Znáš Martina Hubu?“
„To je herec, ne?“
„Hm. Slovenskej režisér a herec, ale často teď hraje v českejch filmech. Čet jsem s ním někdy loni nebo předloni rozhovor. Vypráví tam o postavě mága Prospera, kterou hraje ve Shakespearově Bouři. A povídá něco v tom smyslu, že se mu líbí úvaha, podle který o tom, zda se člověk ocitne v pekle nebo v nebi rozhoduje jeho okolí. A proto je třeba prosit o odpuštění lidi, kterým jsme ublížili, ať již úmyslně, nebo nechtě. Prospero, povídá pan Huba, není jednoznačně kladná postava – všechno co kritizuje, toho se dopouští.“
„Tomu nerozumím. Jak to souvisí se sourozenci?“ zarazila se Dakota.
„Ále nijak, to jsem tady jen tak plácnul,“ povídám.

Znovu jsem se zamyslel. Znovu jsem se napil. Znovu jsem se opřel o opěradlo a dlaněmi se zapřel o hranu stolu. Ať udělám aspoň jednou něco dobrýho, co bude někomu k užitku, i když budu za blbce. Ale už je mi to jedno. Je mi to lhostejný. Dakotě to třeba pomůže.

Nadechl jsem se, zahleděl se před sebe na ubrus a řekl: „Dakoto, dávej dobrej pozor. Vem si tužku a čistej papír. Budu mluvit pomalu, aby sis to mohla zapsat. Když něco nestihneš, nepřerušuj mě, já ti to pak zopakuju…“ Napil jsem se a plynule navázal: „Povím ti teď něco málo ze svý třináctý komnaty. Je tam pěknej čurbes, tomu se nediv. Větrám ji otevřenejma dveřma, ale docela často, takže úplnej smrad by se na tebe neměl vyvalit. Máš tužku a čistej papír?“
„Mám.“
„Tak dobře poslouchej,“ vyzval jsem Dakotu a ve stejné poloze, v jaké jsem dosud seděl a hleděl na desku stolu, jsem ji nechal do své třinácté komnaty nahlédnout. „Narodil jsem se jako jedináček. S tím nic nenadělám. Můžu si o tom myslet cokoli, ale je to fakt, kterej jsem nikdy nemoh jakkoli ovlivnit… Takže jsem se narodil jako jedináček, vyrůstal jako jedináček a jsem jedináček. Od narození jsem byl v příbuzenstvu obletovanej jedináček, kterej všechno dostal na zlatým podnosu. Kterej se o nic nemusel starat. Kterej měl všude umetenou cestičku. Kterej nikdy neměl žádnej problém. Na základní škole, na střední škole, na vejšce. Jedináček, kterej nikdy nemusel o nic bojovat. Kterej všechno našel připravený pod nosem. Jedináček, kterej byl egoistou od chvíle, kdy poprvé spatřil světlo světa.“

Na chvíli jsem svoji řeč přerušil a dopil třetí pivo. „Prostě jsem vyrostl jako egoista, kterej je dneska neschopnej cokoli udělat. Neschopnej prosadit se v životě, neschopnej najít si ženskou, neschopnej založit rodinu a postarat se o ni. Neschopnej prosadit se v kariéře. Neschopnej udělat v životě cokoli. Cokoliv, na co si vzpomeneš.“

Pokynul jsem hostinskému, že si dám ještě jedno. Když už jsem v plusu, tak ať si to užiju. „Podívej, Dakoto, teď už je mi jedno, co si o tom myslíš. Nepochybuju o tom, že si o mně myslíš, že jsem úplně blbej. O. K. Beru to. Máš pravdu. Úplně s tebou souhlasím. Víš, protože jsem totálně neschopnej udělat cokoli, držím se celej život při zdi. Říkám tomu přizdisráč. Je to svým způsobem osud, prokletí. Myslíš, že bych nechtěl potkat ženskou, která by o mě stála? Ale to přece žádný ženský nemůžu udělat, abych o ni usiloval – a buď rovnou před ní vypadal jak blbec, nebo, nedej bože, by na to přišla dodatečně.“