Vydáno
Facebook Twitter Obálka knihy - Peter M. Jolin - Harry Trottel a ta jemná tenata

Harry Trottel a ta jemná tenata

Peter M. Jolin

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz

Rok vydání: 2013

Cena: 119 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Harry Trottel a jeho přátelé vstupují do druhého ročníku čarodějnické školy v Neštovicích. Hned první den jim ovšem značně zkomplikuje poněkud vylepšené svačinové mléko, kvůli jehož následkům jim ujede vlak. Byla to nehoda, nebo něčí záměr?

A ani když se nakonec podaří vše zvládnout, není Harryho problémům konec. Ve škole řádí kdosi neznámý a útočí na studenty, kteří si po jeho útoku… řekněme… nemůžou sednout. Stojí snad za tím nový profesor Narcis Samec? Nebo profesor Grape?

Rozluštit tuto záhadu bude lepší až po dvaadvacáté hodině.


Následující den se Harry probouzel veselý a v dobrém rozmaru. Dokonce mu ani nevadilo, že společně s ním veze strýc Vance do Londýna také bratránka Dooleye, který nastupoval do nové školy v Norfolku. Dooley se už na cestu navlékl do své školní uniformy s tuhým límečkem, takže vypadal trochu jako žirafí mládě. Zejména díky vyrážce, která se mu stále ještě tak docela neztratila z obličeje. K jeho smůle mu na několika místech tváře ještě navíc naskákaly uhry, takže mapa Skandinávského poloostrova se stala mapou plastickou. Nejvyšší nadmořská výška ve Švédsku sice připadala přímo na Stockholm, ale nikdo nejsme dokonalý. Harry během cesty mohutně vtipkoval na téma „učební pomůcky na těle“ a navrhoval Dooleyovi, zda by si nechtěl nechat na čelo vytetovat ještě mapu vojenskou, že by se mu na ní v pozdějším věku samy vytvořily vrstevnice z vrásek.

Cesta příjemně ubíhala a za dvě hodinky už stáli před nádražím Hampton Wick, odkud odjížděl Harrymu ve dvanáct hodin vlak do Neštovic. Dooley jel z jiného nádraží o chloupek později, ale při stavu londýnských komunikací nebyl čas na dlouhé loučení. Strýc pouze pomohl Harrymu s kufrem do nádražní haly, stiskl mu po chlapsku pravici, připomněl, že jim má hodně psát, a odběhl zpátky k autu.

Harry mrkl na hodinky. Jedenáct nula dva. Má ještě fůru času. Začal se rozhlížet po kamarádech. První, na koho narazil, byl Theodor Byron Carmichael. Přátelsky ho žďuchl do zad a oba společně se přesunuli ke stánku s občerstvením. Thedor si dal hot dog, Harry jen limonádu. Než stačili dojíst a dopít, přiřítil se k nim Ben, jemuž se podařilo přemluvit rodiče, aby ho na nádraží nevyprovázeli, že už není žádný malý kluk a zvládne to sám. Naštěstí měl jeho otec na dvanáctou hodinu smluvenou schůzku s jedním mašgiachem v restauraci Kaifeng na Church Road, což přece jen nebylo zrovna za rohem. Odjížděl tedy jen se třemi svými bratry, Baruchem, Aronem a Absolonem. Ti se ale rozprchli hledat své vlastní spolužáky, a tak se Ben mohl radovat z naprosté svobody. V jedenáct dvacet už byla sestava kompletní. S rodičovským doprovodem dorazil jen Neil Jones; smutně na kamarády zamával a s babičkou po levici a otcem po pravici se odšoural k nástupišti. I Mixie přišla sama, což bylo pochopitelné – pocházela z trdlovské rodiny a neměla zájem konfrontovat ji s přísně tajnými reáliemi. Věděla dobře, že by se nejméně jeden spolužák určitě nějak prokecl. Harry byl nesmírně šťasten, že Mixii znovu vidí, neb k ní choval něžné city. Bohužel neopětované, ale Harry nebyl z těch, co stahují kalhoty, i když je dáma jejich srdce ještě daleko. Doufal, že situace není beznadějná a vše se může ještě obrátit k lepšímu.

Poslední se objevili sourozenci Zajcevovi. Tamara měla tentokrát tmavě zelené šaty, které zvlášť podtrhovaly a zvýrazňovaly příměs tyrkysu v jejích očích. Na krku jí namísto amuletů viselo několik řad skleněných a dřevěných korálků a kožený řemínek s mořskou lasturou. Byla opravdu téměř nadpozemsky krásná, tak krásná, že její rodný bratr Vsevolod vedle ní budil dojem obhroublého vesnického idiota.

Na Harryho její éterický zevnějšek nezabíral. Měl oči a srdce jen pro Mixii Groganovou. Zato Ben byl z Tamary celý pryč. Zíral na ni tak okatě, že se Mixie neovládla a uraženě odkráčela směrem k nástupišti. Mixie totiž, aby to bylo ještě o něco zašmodrchanější, tajně milovala Bena.

Harry posmutněl. Nejraději by šel za ní, ale nechtěl budit zbytečně podezření a stát se tak terčem Benových vtípků. Ben o žádné spolužačky nikdy nestál. Líbila se mu odjakživa starší děvčata a Tamara Zajcevová byla přímo ztělesněním jeho předpubertálních snů. Když viděl Tamaru poprvé ve Štorcové ulici, byl příliš zaměstnán radostí ze shledání s kamarády a její přítomnost prakticky ignoroval. Zato nyní to na něj dolehlo plnou vahou.

„Što slučílos?“ nechápal Vsevolod Mixiin náhlý odchod.

„Co by se mělo slučovat?“ nechápal Theodor, který měl s Vsevolodovou ruštinou zdaleka největší potíže.

„Já bych se sloučil hned,“ pravil dvojsmyslně Ben, nespouštěje přitom oči z Tamařina hrudníku, na němž při každém nádechu lehce zacinkaly korálky.

„Dobytku,“ sykl Harry a nabral ho placírkou do kotníku. Ale Ben ho vůbec nevnímal.

„Kolik máme času?“ zeptala se Tamara a začala se opět malinko chichotat.

„Záleží na tom na co,“ olízl se mlsně Ben a snažil se tvářit jako světem protřelý obšourník.

„Hihihi,“ zasmála se Tamara do dlaně. „Myslela jsem, že bychom mohli dát něco menšího. Je skoro čas na oběd. Má někdo hlad? Vzala jsem pár věcí s sebou.“

Otevřela svou odřenou koženou kabelu a začala vytahovat obložené chleby, jablka, hrušky a na závěr malou krabičku s brčkem. Harry si vzal jablko, aby neurazil. Theodor hrušku. Ben nechtěl nic. Jen Vsevolod se cpal jako nezavřený, takže za pár minut byla taška až na pár drobků úplně prázdná.

„Co to mlíko?“ zeptala se Tamara a pohazovala si s krabičkou z ruky do ruky. „Bene, nedal by sis?“

„Dal,“ zamrkal vilně Ben a přijal nabízené pitivo. Strčil do krabičky brčko a nepřestával přitom na Tamaru významně pomrkávat. Ta se chichotala a decentně si zakrývala ústa dlaní.

Ben párkrát potáhl brčkem a pak se naklonil k Harrymu.

„Dopij to, kámo. Je mi nějak divně. Já jed ráno třešně a nerad bych celou cestu do Neštovic strávil na toaletě.“

Harry si nepříliš ochotně převzal mléko a také si několikrát cucnul. Sotva naposledy polkl, ucítil, že i jemu je nějak divně, ačkoli ráno žádné třešně nejedl. Zhluboka se nadechl a v duchu se modlil, aby se jednalo pouze o krátkodobou nevolnost.

Bůh jeho prosby nevyslyšel. Harrymu se začala motat hlava a svět kolem něj měnil barvy, tvary i obrysy, přestože měl na nose brýle.

„Kurnik, je mi šoufl,“ šeptl mu Ben do ucha, „musím na chvíli na vzduch.“
„Já taky,“ přiznal Harry sklíčeně.

„Pardon,“ omluvil se spěšně Ben, chytil Harryho za ruku a oba odběhli nádražní halou směrem k východu. Spolužáci za nimi nechápavě hleděli.

„Co to je? Nějaká epidemie?“ vrtěl hlavou Theodor. „Nejdřív Groganová a teď tihle dva? Anebo tu nějakej blbeček neví, že se kouzla mimo Neštovice nesmějí používat?“

Vsevolod jen pokrčil rameny. Nejenže nechápal, co se děje, ale ani to nedovedl vyjádřit tak, aby mu Theodor porozuměl.

 

Harry a Ben seděli na schodech před nádražím a bylo jim nevalně. Harry si připadal jako na řetízkovém kolotoči. V některých momentech ani nevěděl, jestli je skutečně nebe nad ním a schody pod ním. Točila se mu hlava a kousky jablka v jeho žaludku nejspíš nacvičovaly spartakiádní sestavu branců. Cítil se zvláštně lehký, ale nohy měl tak těžké, že je nemohl odlepit od země.

Ben na tom nebyl o nic líp. Zdálo se mu, že auta kolem nádraží jezdí strašně pomalu, vlastně se téměř nehýbají. Na zelený Austin se díval přinejmenším čtvrt hodiny a přitom byl stále na stejném místě.

„Proč to auto nejede?“ zeptal se Harryho těžkopádně, neboť téměř nedokázal odlepit jazyk od patra.

„K – který?“ vykoktal Harry.

„To zelený,“ upřesnil Ben.

„Všechny jsou zelený,“ mínil Harry a přišlo mu to natolik komické, že vybuchl v záchvatu dávivého smíchu.

„Ten Austin, vole,“ chechtal se Ben.

„Dyť ten… stojí… na parkovišti!“ vytlačil ze sebe mezi palbou řehotu Harry.

Když se konečně oba mládenci trochu vzpamatovali, krve by se v nich nedořezal. Velké hodiny před nádražím ukazovaly pravé poledne.

„Průser!“ zaúpěl Ben. „Vlak! Ujede nám vlak!“

Harry a Ben prolétli jako střely nádražní halou. Když s vyplazenými jazyky, oddechujíce jako psi na sluníčku dorazili na nástupiště 12, nezahlédli už ani nárazník posledního vagónu. Vlak byl pryč.

„Tak to je v háji,“ odplivl si zadýchaný Ben. „Jsme totálně nahraný. Žádnej další vlak do Neštovic už nejede. Ani dneska, ani nikdy jindy.“

 

„Hele, v tom bude nějakej podraz,“ řekl o něco později Ben, když se s Harrym z bezpečnostních důvodů zavřeli na pánských záchodcích v bezbariérové kabině, aby se mohli pohodlně usadit na podlaze. „Někdo nám musel něco dát do toho mlíka. Nějakou drogu. Někdo nechtěl, abychom odjeli. Někdo chtěl, abychom měli průser!“

„Já asi vím kdo,“ povzdechl si smutně Harry. „Ty jsi k tomu přišel jako slepej k houslím. To neměl odjet do Neštovic.“

„Tak to pozor, mladej. Nemám s tím absolutně nic společnýho,“ ozval se odkudsi shůry pisklavý hlásek. Oba hoši zvedli oči ke stropu. Nahoře na přepážce mezi toaletami byl zavěšený skřítek Bobby. Vykukovala mu jen hlava a ruce, zbytek těla zůstal viset na druhé straně. Po chvilce se mu přece jen podařilo vyškrábat se nahoru a skočit k chlapcům do kabiny. Při skoku si bolestivě narazil patu; zhroutil se do koutku a tiše sténal.

„Jestli si myslíš, že za to můžu já, tak to jsi na velkým omylu,“ pokračoval, když přišel jakž takž k sobě.

„A co tady teda děláš?“ zaútočil Harry.

„Jsem tady náhodou se svým pánem,“ vysvětloval Bobby. „Samozřejmě jsem viděl, co se vám stalo, a taky vím, proč se to stalo.“

„A proč teda?“ zajímal se Ben.

„Bylo to tím mlíkem,“ odpověděl skřítek.

„To je blbost,“ nesouhlasil Ben. „Proč by nám Tamara dávala otrávený mlíko?“

„Za prvý nebylo otrávený a za druhý ona o tom neměla ani páru,“ řekl Bobby. „Našel jsem v koši tu krabičku, mrkl na výrobce a bylo mi to hned jasný. Vy o tom samozřejmě nevíte, protože nečtete noviny a nezajímáte se o podobný věci. Prostě v Rusku se stal takovej malér. Zemědělci omylem naseli mezi krmnou píci pro dobytek konopí. Rusko je chudá země a pole jsou tam obrovský, tak to nechali bejt. A tohle je výsledek.“

„Chceš říct, že jsme vypili mlíko od krávy, kterou krmili marjánkou?“ vykulil Harry oči. „To se mi moc nezdá, takovej hukot ze tří decek mlíka?“

„Tys nikdy nebyl v Rusku,“ poznamenal skřítek. „Rusko je… zvláštní země. Ve všech ohledech. A ruský modely jsou úplně o něčem jiným než ty naše. Můj pán je sice odporná stvůra, ale v těchhle věcech se fakt vyzná. Je to taky jediná věc, která mi pomáhá službu u něj přežít. Osobně se divím, že ty krávy, co to snědly, netáhly v jednom šiku na Rudý náměstí a nechtěly svrhnout vládu.“

„Hele, to už je teď jedno, jakou mají v Rusku travku,“ povzdechl si Harry. „Podstata problému je ta, že nedorazíme do Neštovic, a tím pádem budeme vyloučený ze studia.“

„Nedorazíte dneska, dorazíte jindy,“ mávl rukou Bobby. „A konkrétně ve tvým případě, Harry, bych toho zas až tak moc nelitoval. V Neštovicích tě nečeká nic dobrýho. Nic, u čeho bys nutně musel bejt. Ve vlastním zájmu bys tam neměl jezdit a měl by ses radši nechat vyloučit.“

„OK, tohle jsem už slyšel,“ přerušil ho Harry poněkud nezdvořile. „Vysvětli mi ale, ty chytrej, kdy jindy asi tak můžeme dorazit, když vlak jezdí jen na začátku školního roku a po každejch prázdninách. To máme jako chytit kufr a běžet za ním po kolejích? Ani nevíme, kudy se tam jede, a taky je to pekelně daleko, jak je ti jistě známo.“

„Dá se tam jet autem,“ utrousil nevzrušeně skřítek.

„Jo, to dá,“ přikývl Ben. „Jenže my žádný nemáme, a i kdybychom ho měli, nemáme řidičák. Kdybych teď zavolal fotra a řekl mu, že jsem si nechal ujet vlak, protože jsem byl v rauši po ruským mlíku a ztratil pojem o čase, tak mě seřeže jako psa a do Neštovic se podívám leda tak jako duch.“

„A já už vůbec nemůžu nikomu zavolat,“ přidal se Harry, „protože moji rodiče jsou mrtví a strejda s tetou jsou trdlové, který nesmí mít ani páru o tom, co jsou to Neštovice, jak se do nich jede a proč do nich není žádný normální spojení.“

„No jo, to jo, to je potom malér,“ poškrabal se Bobby na bradě. „Co takhle vzít si taxíka?“

„Do Neštovic?“ vytřeštil Ben oči. „Ty ses asi zbláznil! Copak jsem Rockefeller? Kde bych na to vzal? A jak bych asi tak zjišťoval, kterej taxikář je čarodějník, i kdybych nakrásně ty prachy měl? Copak tam může jezdit kdejakej hejhula?“

„To jistě nemůže,“ děl nevzrušeně skřítek. „Podívejte, hoši, správně bych to neměl dělat, ale měl bych pro vás náhradní řešení. Ale nebude to zadarmo.“

„Mám dvanáct liber,“ řekl smutně Ben.

„Já třiadvacet,“ doplnil Harry.

„Za to se ovšem nedostanete ani do Ipswiche,“ obnažil Bobby v poněkud křečovitém úsměvu křivé, zažloutlé zoubky. „Leda kdyby mi – berte to jako přátelský návrh – leda kdyby mi tady Harry napsal směnku.“

„Už jednu máš,“ zavrčel Harry.

„To bylo za úplně jinou službu,“ připomenul skřítek. „Za jedny peníze si nelze koupit dvakrát ani pomfrity ve fast foodu, natož něco tak důležitého a drahého, jako je odvoz z Londýna na druhý konec Anglie, a to ještě ten nejvzdálenější. Když dostanu směnku na pět set liber, tak vám z té šlamastyky pomůžu.“

„Pět set liber?“ vyjekl překvapeně Ben. „My si ale nechceme kupovat Buckinghamskej palác! My se chceme jenom dostat do školy!“

„Kolik si myslíš, studente, že stojí benzín do Northumberlandu? Ujišťuju tě, že docela dost. Taky počítej s tím, že chce řidič i něco vydělat, ne jenom pokrýt náklady. Vím, že v Neštovicích ekonomii neprobíráte, i když je to věčná škoda, ale na tomhle principu zhruba funguje kapitalismus.“