Novinka
Facebook Twitter Obálka knihy - Peter M. Jolin - Harry Trottel a posel Talibánu

Harry Trottel a posel Talibánu

Peter M. Jolin

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz

Rok vydání: 2013

Cena: 119 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Kouzelnický svět je v šoku! Z přísně hlídané věznice uprchl nebezpečný vězeň Usaláma bin Játrin, přezdívaný Salám Vraždí. Zlikviduje každého, kdo jí maso, ale hlavně prý jde po Harrym. Alespoň to všichni tvrdí. Neštovice proto hlídají cigoři – malá stvoření, která vám vezmou všechno. Nechají vás nahé, dokonce i vaše vzpomínky si vezmou. Měli by chránit neštovické studenty. Proč ale hned při první příležitosti zaútočí na Harryho? A jak s tím souvisí nový profesor, jehož jméno D. P. H. Pipin budí smích, a jehož předchozí angažmá v arabských zemích je přinejmenším podezřelé? A je Usaláma opravdu tak strašný nepřítel?

Užijte si třetí díl dobrodružství Harryho Trottela a jako prémii ochutnejte i ukázku čtvrtého dílu Harry Trottel a Ohnilý Bulhar.


Harry Trottel a posel Talibánu

„A je to,“ oddechl si téměř vesele strýc Vance, když bizarní tvor opustil zahradu. „Na noc si každej vezmete dvojitou dávku vitamínu C, spálíme židle, stůl, ubrus i to jídlo, co zbylo, a budeme se modlit, aby byl ten pták jenom normálně nastydlej!“

„Měli jsme ho chytit,“ zahučel Harry nazlobeně. „Jestli byl fakt tak unikátní, jak říkal Dooley, dalo se na tom něco trhnout. Chřipka nechřipka. Buďte jedině rádi, že u sebe nemám ten meč, jinak bych vás krutě ztrestal.“

„Ale miláčku,“ zamlaskala teta Pelagie. „Nemluv tak ošklivě. Ptačí chřipka je vážná choroba. Ty přece nechceš umřít, že ne?“

„Já?“ podivil se Harry. „Proč bych to dělal? Co bych z toho měl? Za koho mně máte? Já jsem chtěl ty prachy. Dooley říkal něco o milionu. Nejspíš se s váma budu soudit!“

„To bych ti neradil,“ obrátil se k němu bratránek. „My to všichni popřem, že jsme toho ptáka viděli, a tebe zavřou do blázince.“

Harry překvapeně zalapal po dechu. Tohle si k němu už dlouho nikdo z Donkeyových nedovolil! Kdyby nevěděl, jak moc si Dooley přeje umřít, na mou duši by ho na místě zabil! Vyskočil ze židle, opřel se pěstmi o stůl a hodlal na bratrance vychrlit pestrou směsku nejhorších nadávek, jaké znal – jenže namísto toho z něj vyšlo jen mocné říhnutí a hned poté se Harry rozškytal jako čerstvě narozené jehně.

Pokud krká a škytá obyčejný člověk, je to možná nechutné, ale nijak zvlášť nebezpečné. Ano, v historii jsou zaznamenány případy lidí, kteří vydrželi nepřetržitě škytat i několik let, což je jistě velmi úmorné, nicméně po skončení produkce nezemřeli, a pokud s ní nezačali zrovna v roce 1755 po vdechnutí kouře z pálené mrtvoly blbouna nejapného, dost možná jsou stále ještě naživu. Jenže když začne škytat čarodějník, je to přinejmenším na pováženou. Spontánní škytnutí čarodějníka nebezpečné je. V moderní kouzelnické praxi totiž existuje obor, nazývaný fyziologická magie, jehož podstatou jsou materializace a transformace pomocí zvuků provázejících přirozené tělesné pochody. Převedeno do srozumitelné řeči, znamená to, že čarodějník může udělat z každého prdu prototyp německého tanku VK 3601 o váze třicet šest tun netto. A to zatím nemluvíme o tom, co může udělat sám ze sebe.

Jenže právě to se Harrymu stalo.

Právě když hodlal Dooleymu sdělit, že je zpíčený idiot s pinďourem o průměru vařené špagety a délce připínáčku, proměnil se v obrovskou láhev ostrého kečupu značky Heinz. Strýc Vance po spatření tolika litrů pochutiny vylekaně vyskočil a převrhl na Harryho stůl včetně příslušenství. Teta Pelagie pohotově vyhupla na židli, jako kdyby kolem ní proběhla myš, mávala rukama nad hlavou a poděšeně pištěla. Jen Dooley zůstával v klidu. Za poslední dva roky bral takové množství prášků a měl po nich tolik rozličných halucinací, že ho jedna dvoumetrová láhev s rozmašírovanými rajčaty mohla jen těžko překvapit. Zrovna naposledy viděl před domem stát družstvo tapírů indických v dresech Realu Madrid; jeden z nich kouřil dýmku, podle čehož Dooley okamžitě poznal, že jde o iluzi, způsobenou jeho rozjitřenými smysly. Sportovci přece nekouří. Je to nezdravé. Ale dost možná, že to byl trenér nebo nehrající kapitán.

Kečup se otřásl dalším škytnutím a přetransformoval se do podoby mimořádně nevkusného zahradního pítka z umělého kamene. Teta Pelagie znejistěla. Něco podobného si chtěla nedávno objednat z katalogu, ovšem cena 199 £ za kus jí v tom na poslední chvíli zabránila. Možná by Harry mohl takhle zůstat, pomyslela si. Vzápětí se za svou myšlenku zastyděla, neboť Harry se promptně proměnil v ruční mandl, který by byl co do využitelnosti v domácnosti daleko praktičtější.

„To bude ono,“ vyjekl Vance, když se trochu vzpamatoval.

„Co ono, drahý?“ opáčila zasněně Pelagie a nespouštěla přitom oči z Harryho otáčejících se válců. Byl to pravda už starší model, ale vypadal plně funkční.

„No přece ta nákaza,“ upřesnil Vance. „Ta chřipka! Harry to čapnul a teď to s ním dělá takovýhle věci!“

„Tati,“ zatahal ho za rukáv Dooley, „jenom jestli to není přesně naopak. My jsme nemocný, blouzníme v horečkách, a proto vidíme samý nesmysly. Je téměř vyloučený, aby se ptačí chřipka projevovala takhle. Já viděl v televizi, jak nesou do špitálu ty dva turecký sourozence, co to dostali. Byl to poměrně dlouhej záběr a ani jednou se na těch nosítkách v nic neproměnili.“

Ruční mandl se otřásl dalším mohutným škytnutím a proměnil se v modrého porcelánového psa s žertovně vyplazeným jazykem.

„Nesli je na jedněch?“ zeptal se strýc Vance.

„Proč myslíš?“ nechápal Dooley. „Turecko sice není bůhvíjak hospodářsky vyspělá země, ale o nosítka tam snad zas až taková nouze není. Navíc to nebyla žádná epidemie, nakazilo se jenom pár lidí.“

„Tak já myslel, že když jsou k sobě přirostlý, že se nedaj nosit na dvou,“ mínil Vance Donkey.

„Tati,“ povzdechl si smutně Dooley. Čím byl starší, tím méně chápal, po kom mohl zdědit svou nezvykle vysokou inteligenci. „Já říkal turecký sourozenci, ne siamský dvojčata. Mezi těma dvěma termínama je poměrně dost velkej rozdíl.“

Porcelánový pes se otřásl a změnil se v mládě losa evropského. Lose se sklonilo k zemi a se zájmem očichávalo rozsypaná jablíčka a burské oříšky.

„Asi bychom měli někam zavolat,“ navrhla teta Pelagie.

„Kam asi?“ podivil se Vance Donkey. „Do ZOO?“

„Není to doopravdy, tati,“ upozornil ho znovu Dooley. „Máma zřejmě myslela, že bychom měli zavolat nějakýho doktora.“

Losí mládě začalo s přemýšlivým výrazem ve tváři žvýkat strýcovu vestu, přehozenou původně přes opěradlo židle. Pak sebou krátce škublo a proměnilo se ve slunečník.

„Dobrý nápad, Pelagie,“ souhlasil Vance. „Půjdeme teď všichni dovnitř do domu, změříme si teplotu, vezmeme si vitamín C…“

„Drahý, na vitamín C už je trochu pozdě,“ povzdychla si teta Pelagie. „Musíme do nemocnice. Všichni. Oh, dobrý Bože, je to daleko rychlejší, než jsem čekala!“

Strýc Vance se opatrně připlížil ke dveřím do domu, neboť slunečník se právě přeměnil ve španělské dělo, známé pod názvem „El Tigre“ a jeho hlaveň sebou podivně pocukávala. Teta Pelagie sevřela mateřským grifem Donkeye do náručí a podél zdi se sunula za manželem. Dooley se v matčině objetí poněkud dusil, ale s přihlédnutím ke své obsedantní touze po smrti nejevil nejmenších známek odporu.

Jakmile byli Donkeyovi v relativním bezpečí obývacího pokoje, pustila teta Pelagie Dooleye, který se bezhlesně sesunul na koberec, a běžela do předsíně k telefonu. V rychlosti prolistovala telefonní seznam, neboť byla příliš rozrušena na to, aby si dokázala z hlavy vzpomenout na číslo záchranné služby.

Ve skutečnosti bylo docela jedno, jaké číslo by byla bývala vytočila. Čarodějníci měli situaci zcela pod kontrolou již od chvíle, kdy se z Harryho stalo třicet litrů rajčatového koncentrátu ve skleněné láhvi. Nemohli v žádném případě dopustit, aby se taková věc dostala na veřejnost. Jistě, Donkeyovi by skončili v léčebně pro duševně choré, pokud by se skutečně dovolali na pohotovost, ale společně s nimi by tam mohl skončit i Harry, což bylo pochopitelně nežádoucí. Stačilo, aby po ukončení svého záchvatu prohodil pár slov o tom, jaký je to zvláštní pocit státi se zničehož nic největším jelenovitým sudokopytníkem, což shodou okolností los evropský (Alces alces) skutečně je, a už by se vezl. Navíc si nikdo netroufal odhadnout, jak dlouho bude jeho znepokojivý stav trvat; magický zásah na dálku nepřipadal bohužel v úvahu. Fyziologická magie byla relativně mladý obor a jediný, kdo se v ní skutečně vyznal, byl její tvůrce, pan Gamin, který ovšem momentálně trávil. Svou dovolenou na Maledivách. A rozhodně se nemínil předčasně vracet kvůli nepříliš snaživému studentovi, který při závěrečných zkouškách v prvním ročníku nedokázal zhmotnit pšouknutím celý deštník, nýbrž jen držadlo a to ještě tak, že mu trčelo mezi půlkami.

Bylo zapotřebí lékaře. Mága, samosebou. Ale především lékaře. A tak, když teta Pelagie roztřesenými prsty vycvakala na číselníku telefonní číslo, které podle jejího mínění patřilo záchranné službě, ačkoli to bylo číslo do sekretariátu tělovýchovné akademie v Glasgow, byl její hovor okamžitě přesměrován na ústředí Magické pohotovosti, oficiálně vedené jako zdravotnická pobočka společnosti zabývající se likvidací radioaktivního odpadu. Ve skutečnosti se pod tímto krycím názvem nacházela nejvyšší čarodějnická instituce, známá jako „ústředí“. Zde se řešily všechny maléry a přehmaty související s magickou praxí a vůbec celý chod čarodějnického světa.

„Prosím, tady… horká linka první pomoci,“ ozvalo se ve sluchátku, sotva dozněl podruhé vyzváněcí tón. „Jsme tu samí doktoři, jeden vedle druhýho. Co pro vás můžeme udělat?“

„Umíráme,“ vyhrkla do telefonu Pelagie Donkeyová. „Všichni, jak jsme tady. Nejdřív se nám na zahradě objevil chrchlající pták a pak jsme zničehož nic dostali tak vysoké horečky, že z toho skupinově abstinujeme. Totiž, halucinujeme. Můj synovec se mění v různý věci. Tedy, on se ve skutečnosti nemění, to jenom my máme takové…“

„Jistě,“ pravil hlas ve sluchátku. „V první řadě vás musím uklidnit, milá paní. Ve vašem případě se rozhodně nejedná o projev ptačí chřipky. Onemocněl toliko váš synovec a, hm, sálá z něj takové horko, jak má ty horečky, že vám z toho tak nějak jako… měknou mozky a vy vidíte nesmysly. Ale bude to v pořádku, nebojte se. Přijede k vám lékař a odveze Harryho do nemocnice. Za pár minut jsme u vás.“

„Eh, ale já… neřekla jsem vám přece, kde bydlíme, že ne?“ znejistěla teta Pelagie. „A jak to, že víte, jak se…“

„Samozřejmě že ano,“ ujišťoval ji hlas ve sluchátku. „Všechno jste nám už řekla, jenom jste na to zapomněla. Pořád jste ještě pod vlivem.“

„No dovolte?“ namítla teta Pelagie. „Já nepiju! Výjimečně, pokud je nějaký svátek, tak jednu sklenku, to ano, ale jen symbolicky!“

„Pod vlivem té nákazy, myslím,“ vysvětloval hlas. „Čím dříve Harryho odvezeme, tím lépe pro vás. Jak sama vidíte, je to velice, velice vážné.“

„Jakou má šanci?“ zeptala se opatrně teta Pelagie.

„Šanci na co?“ podivil se hlas.

„Na přežití přece!“

„Jo aha, aha. Já jsem vlastně lékař, teďka,“ ozvalo se ze sluchátka. „No, podívejte se, věc se má tak a tak. My tam za chvíli budeme a pak si ho odvezeme. A nebojte se, bude žít. Říkají to takhle doktoři, ne?“

„A to se ptáte ?“

„To nebylo na vás. Tak paninko, za chvíli tam budem!“

Pelagie Donkeyová zůstala nevěřícně stát se sluchátkem v ruce uprostřed předsíně jako sádrová skulptura. Nebyla si jistá, zda se skutečně dovolala správně, a už vůbec ne, že by těm lidem na druhém konci aparátu sdělila jakékoli jméno nebo adresu. Možná by nad tím přemýšlela po celý další zbytek večera, leč z chmurných a ještě chmurnějších úvah ji náhle vyrušilo svištění brzd na chodníku před domem, vzrušené hlasy, dupání a následně rázné zařinčení zvonku.

Ke dveřím to měla ze svého stanoviště u telefonního stolku dva, možná tři kroky. Přesto jí trvalo dobrých pět minut, než k nim došla.

Otevřela a do domu vstoupily dvě osoby. Při jejich spatření Pelagie polekaně uskočila; v první chvíli si nebyla jistá, zda jsou to vůbec lidé, natož pak přivolaní lékaři. Pokud je ve městě nebo v jeho blízkosti cirkus, mohl jim přece kromě ptáka utéct i nějaký lidoop. Rázem se jí vybavila povídka od Edgara Allana Poea o vraždícím orangutanovi.

„Vance?“ zavolala slabým hlasem na svého manžela, který se právě v obývacím pokoji pokoušel vzkřísit bezvládného Dooleye. „Máme… návštěvu.“

„My jsme doktoři, paninko,“ pravil hlubokým hlasem první z návštěvníků. Byl to přes všechny pochybnosti muž, vysoký bezmála dva metry, se snědou tváří a hustými rezavými vlasy a taktéž chlupy, které mu divoce čněly zpod bílé košile z rozhalenkou. Ruce měl tak dlouhé, že se dokázal drbat pod kolenem, aniž by musel jakkoli ohnout páteř. Natáhl pravici k tetě Pelagii a pevně stiskl její měkkou, vlhkou dlaň. „Já jsem MUDr. Lant a tohle je MUDr. Ian Derra.“

„Ba,“ přitakal souhlasně druhý z dvojice příchozích. MUDr. Lantovi sahal sotva kousek nad pás. Měl na sobě košili hrubě nemoderního střihu, manšestrové kalhoty v barvě, která snad někdy ke konci padesátých let minulého století byla lahvovou zelení, a ledabyle přehozený plášť byl bílý přibližně na 10% celkové plochy; zbytek pokrývaly rozličné skvrny a trhliny neurčitého původu. Na nose měl starodávné kostěné brýle a zuby mu trčely vpřed v tak neobvyklém úhlu, že se teta Pelagie na okamžik začala obávat o své parkety.

„Kde máme pacienta?“ rozhlédl se kolem sebe tázavě MUDr. Lant.

„Na zahradě,“ zavolal z pokoje strýc Vance. „Je tu ale ještě jedna věc, doktore. Můj syn – nejsem si jistý, jestli dýchá.“

„Hm,“ podrbal se MUDr. Lant zamyšleně nad levým kotníkem. „Ošemetná věc. Dejchání je pro život docela dost důležitý.“

„Tak… snad něco uděláte?“ vytřeštila nechápavě oči teta Pelagie.

„Ale my nejsme doktoři přes respirační onemocnění,“ zavrtěl hlavou menší z obou lékařů. „My jsme specialisti na ptačí chřipku a ničemu jinýmu nerozumíme!“

„Nedělejte si legraci,“ zamračil se Vance Donkey. „Je to otázka života a smrti!“

„Za kolik bodů?“ zrozpačitěl MUDr. Lant.

„Do háje, doktore, tady nejsme v televizní soutěži! Nehrajeme Jeopardy, sakra!“ neudržel se strýc Vance. „Můj jedinej syn potřebuje pomoc! Hned!“

„Jste si jistej, že je opravdu jedinej?“ zamyslel se MUDr. Ian Derra a malíkem si posunul na nose obroučky brýlí. „Nebo vám Melissa nakonec opravdu nic neřekla?“

„Jaká Melissa?!“ vyhrkla překvapeně teta Pelagie a přísně se zadívala na svého manžela. Vance Donkey byl nyní ve tváři temně fialový a vypadalo to, že se o něj pokouší srdeční záchvat.

„Drahoušku, to si povíme někdy později. Teď jsou tu důležitější věci,“ koktal Vance a nervózně poškubával límcem u košile.

„No to bych řek, že jsou,“ přitakal MUDr. Lant, jediným dlouhým krokem překročil ležícího Dooleye a zamířil na terasu. „Momentík, hned s tím budeme hotovi.“

„Budu si stěžovat u lékařský komory!“ volal za ním strýc Vance.

„To samozřejmě můžete,“ pravil vážně MUDr. Ian Derra, olízl si opatrně horní ret a cosi tlumeně zamumlal. „Ale nevím dost dobře na co, protože ten chlapec normálně dejchá, akorát že hrozně potichu.“

Pelagie okamžitě poklekla na zem vedle Dooleye a přitiskla k jeho hrudníčku pravé ucho.

„Dýchá, vážně,“ vydechla si s úlevou. „Děkujeme, opravdu moc…“

„A za co jako?“ zachmuřil se strýc Vance. „Ani se ho nedotkli. To nejsou podle mýho názoru žádný doktoři, to jsou normální řezníci!“

„Jak to?“ podivil se MUDr. Ian Derra. „Sám jste řek, že jsme se ho ani nedotkli! Byl jste vůbec někdy v masokombinátu, člověče nešťastná?“

Dřív, než stačil Vance jakkoli odpovědět, otevřely se dveře na terasu a vyšel z nich MUDr. Lant, vlekoucí za sebou velkou roli zmítajícího se linolea, která se mu během transportu do předsíně v rukou proměnila v balíček mražených kuřecích drůbků.

„Z cesty, z cesty!“ volal MUDr. Lant. „Nikdo nemůže odhadnout, co to bude příště. Eh, teda vlastně… Jste moc blízko k nebezpečnýmu záření! Tady kolega vám na rozloučenou píchne injekce. Budete v pořádku. Budete žít. To doktoři říkaj, ne?“

„Moment!“ vyskočil Vance Donkey z podlahy a pokusil se ho zadržet. „Já vám to nevěřím! Nevěřím vám ani slovo! A jsem rozhodně proti tomu, abyste odvážel mého synovce!“

„Vašeho synovce?“ zamrkal překvapeně MUDr. Lant. „A já myslel, že si odvážím nějaký drůbeží droby na večeři. Že jste mi to dali jako poděkování za to, že jsem nadejchal vašemu chlapci z úst do úst a vrátil ho tak do života!“

„Pelagie,“ obrátil se se zoufalým pohledem v očích Vance na svou manželku, ale v tu samou chvíli vytáhl MUDr. Ian Derra z kapsy svého umolousaného pláště krátkou mahagonovou hůlku, opatřenou na obou koncích ozdobným kováním, máchnul s ní ve vzduchu, zezadu postrčil svého kolegu směrem k vchodovým dveřím, které se samy od sebe otevřely, a vzápětí oba zmizeli ve tmě.

Vance a Pelagie Donkeyovi chvíli tupě stáli s vytřeštěnými zraky a pootevřenými ústy. Uplynulo pět, možná deset minut; pak si teta Pelagie otřela rukávem slinu z koutku, přistoupila ke svému muži, pevně jej objala kolem pasu a dojatě povzdychla:

„Máme to ale kvalitní a rychlou lékařskou péči, viď, drahý? Je dobře vidět, že nevyhazujeme zbytečně všechny ty peníze na pojistném!“

 

„Uf, to bylo o fous,“ otřel si Sam Sliznička – neboť takové bylo skutečné jméno muže, vydávajícího se ještě před chvílí za MUDr. Lanta – zpocené čelo, když dosedl za volant velké černé dodávky s nenápadným stříbrným emblémem na dveřích. „Přikurtuj ho pořádně, Owene. Zdá se, že záchvat pomalu končí, ale jeden nikdy neví. V jednu chvíli byl piáno a já bych nerad dostal pedálem do palice.“

„Jasně,“ přikývl MUDr. Ian Derra, pravým jménem Owen Gorenje, a pečlivě uvazoval na lůžko v zadní části vozu krumpáč, který se mu pod rukama měnil v katamarán. „Nenechám nic náhodě. Každopádně, až budeme ve Štorcový, docela dost se mi uleví, to ti můžu říct. Málem po mně skočil, než jsem jim stihl vygumovat paměť a nacpat do nich sadu náhradních vzpomínek. Nejsem si bohužel jistej, jestli jsem omylem nepoužil set Litevský pěvecký sbor na výroční přehlídce místo Návštěvy lékaře v domácnosti, ale přinejhorším si halt budou do zejtřejšího odpoledne krapítek prozpěvovat.“

Automobil maličko nadskočil a začal se nafukovat jako nějaký zeppelin. Dodávka byla samozřejmě magická a oba muži tvořící její osádku, byli čarodějníci. Působili v krizové misi a byli na svou práci patřičně hrdí. Na ústředí byla zaměstnána výhradně kouzelnická elita, pokud pomineme těch několik málo výjimek, které se tam dostaly z protekce a k nimž oba pánové shodou okolností patřili. Vzhledem k tomu, jak často měnil Harry svou materiální podstatu, musel vůz pochopitelně akceptovat nastalé změny; není totiž dost dobře možné nacpat katamarán do obyčejného Peugeotu Boxer, nezavraždit přitom řidiče i se spolujezdcem a zároveň nevyřadit vůz definitivně z provozu. A pokud by se vám náhodou podařilo nacpat do Boxera katamarán, rozhodně by se vám to nepovedlo v případě plejtváka obrovského, v něhož se Harry proměnil následně.