Bestseller
Facebook Twitter Obálka knihy - Peter M. Jolin - Harry Trottel a kámen MUDr. Tse

Harry Trottel a kámen MUDr. Tse

Peter M. Jolin

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz
Koupit knihu na iTunes Koupit knihu na iTunes

Rok vydání: 2012

Cena: 119 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Harryho Pottera známe všichni. Ale co kdyby to bylo trochu jinak? Co kdyby Harry nebyl v rodině svých pěstounů odstrkovaný chudáček? Kdyby zjistil, že má neobvyklé schopnosti a využíval jich k tomu, aby ostatní terorizoval? Chudák bratránek.

Ale co se stane pak, když nastoupí do školy čar a kouzel, kde už nebude mít nad ostatními převahu. A chce tam vůbec nastoupit?

To všechno a ještě víc se dočtete v knize Harry Trottel a kámen MUDr. Tse.

A jako prémii pro čtenáře e-knih získáte zároveň i část druhé, nikdy nezveřejněné varianty knihy.


Harry Trottel a kámen MUDr. Tse

Hadrin se zamyslel. Strýc s tetou na sebe krátce pohlédli. Oba napadlo totéž. Pokud se jim podaří s pomocí toho hromotluka Harryho přesvědčit, aby šel do školy, skutečně jim podstatně odlehne. Jezdil by domů jenom na prázdniny. Teta Pelagie vylovila z hlubin paměti informaci o tom, že její sestra Holly skutečně navštěvovala školu v místě zvaném Neštovice a že to byla škola internátní, zřejmě někde hodně daleko. I pošta odtud docházela podstatně později než lístky od chlapíka, s nímž hrál jejich otec korespondenčně šachy. A ten bydlel v Dublinu. Rozhodli se svorně, že se tomu člověku pokusí jít na ruku.

„Tak jak je to s těma prachama?“ naléhal Harry.

„Hele, to se nedá takle říct,“ podrbal se obr znovu ve vousech. „Je to různý. Ale dyž budeš dobrej, jako byli tvý rodiče, tak se v těch penězích budeš moct válet. A přečti si sakra už ten dopis, nevláčel sem se sem přes půl světa jen tak pro nic za nic!“

Vytáhl z kapsy obálku a podal ji Harrymu. Ten ji neochotně převzal, rozlepil a četl:

 

Výběrová škola přírodních věd v Neštovicích

 

Ředitel: RNDr. Angus Bumbál, nositel řádu A z W. I. třídy, vyznamenání A. M., čestný předseda NSVL, předseda KZ, člen MKK

 

Vážený pane Trottele,

s poděšením Vám oznamujeme, že v naší Výběrové škole přírodních věd počítáme s jedním studijním místem pro Vás.

Tímto pověřený Reuben Hadrin Vás seznámí s dalšími podrobnostmi.

Školní rok začíná 1. září; očekáváme Vaši odpověď nejpozději do 31. července.

 

Se srdečným pozdravem

Mildred McGorgonová

zástupkyně ředitele

 

„S poděšením?“ řekl překvapeně Harry.

„To je překlep,“ mávl Hadrin tlapou, když nahlédl do dopisu. „Co tomu říkáš?“

„Na přírodních vědách se nedá zbohatnout,“ mínil Harry a zmuchlal dopis do kuličky. „Myslím, že je to blbost.“

„Ale ne, není,“ vložil se do hovoru strýc Vance. „Kolem toho se točí celý kosmetický a farmaceutický průmysl. Vynalezneš třeba nějaký účinný krém proti vráskám a hned jsi v balíku!“

„Nebudu nikde pobíhat v bílým plášti a kapat králíkům do vočí šampon,“ vybavil si Harry, co onehdá přečetl z hlavy učitele biologie a čím pak po několik večerů děsil lítostivého Dooleye. „Prachy se daj vydělat tak akorát ekonomií a právama. A nemusí se přitom šaškovat po laboratořích.“

„Ekonomii budeš študovat taky!“ ujistil ho Hadrin.

„Ekonomie není přírodní věda,“ ozval se polohlasem Dooley. „Pane, já bych na tu školu šel, když Harry nechce. Udělujete tam prospěchový stipendia?“

„Milej zlatej,“ obrátil se k němu obr, „je mi to fakticky líto, ale ty nemužeš. Je to výběrová škola. A tebe sme si holt nevybrali.“

„A proč jeho?“ osmělil se Dooley. „V životě nepřečetl žádnou knihu. Tím míň pak o přírodě. Čte akorát komiksy, protože nemají moc textu. Není to spravedlivý. Jeho tam tlačíte, i když nechce, a já, který bych chtěl, tak nesmím?“

„Dooley, drahoušku,“ pohladila ho teta Pelagie po hlavě. „Nepleť se do toho. Tomu ještě nemůžeš rozumět. Až budeš starší, tak ti to s tatínkem vysvětlíme.“

„Nevím,“ nevzdával se Dooley, „zatím jste mi nikdy nic nevysvětlili. Pořád jenom říkáte, že jsem malej. Ať mi to vysvětlí ten pán, když vy nechcete!“

„Já ti nic vysvětlovat nebudu,“ ohradil se Hadrin. „Vod toho tu nejsem. Seš chytrej, sympatickej kluk, vo to nic, ale jestli tě můžu vo něco poprosit, tak vodteďka kušuj.“

Dooley okamžitě zmlkl a odešel do kouta truchlit.

„Tak to vysvětlete mně!“ pravil Harry a přehazoval papírovou kuličku z jedné ruky do druhé. „Proč nemůže Dooley na tu školu, když tam tak hrozně chce?“

„U všech mořskejch panen, Harry!“ obrátil obr oči v sloup. „Prostě nemuže a to je celý. Nemluvme už vo tom. Teďkonc se jedná vo tebe. Vo tvojí budoucnost. Dyž pudeš do Neštovic, budeš nadosmrti královsky zajištěnej. Výběrový kritéria na tudle školu jsou setsakra přísný a prakticky každej, kdo se tam dostane, to dotáhne v životě hodně daleko. Moh bych ti říct pár men, dyby tě to zajímalo.“

„Je mi fuk, kdo tam všechno studoval,“ sdělil Harry vlažně. „Mám dneska narozeniny a nechci je strávit pitomýma řečma o škole. Nabídnete mi kromě nich ještě něco jinýho?“

Hadrin se zarazil. Harry byl daleko tvrdší oříšek, než čekal. Věděl od profesorky McGorgonové a koneckonců i od Anguse Bumbála, že má být připraven na pořádně nevycválaného klacka, ale s tímhle přece jen nepočítal.

„Moh bych,“ řekl nakonec. „Mam na druhý straně přívozu motorku. Super mašinu. BMW 1200 S. Nejrychlejší stroj, jakej kdy Němčouři postavili. Zrychlení z nuly na sto za 2,8 vteřiny. Jede skoro tři kila v hodině. Vzal bych tě na vejlet.“

Harry zpozorněl. Znělo to opravdu lákavě – jenže co když je to past?

„A kam bychom jeli?“

„Kam chceš.“

„Ne do těch… Bradavic, že ne?“ zeptal se Harry pro jistotu.

„Neštovic,“ opravil ho Hadrin. „Ne, tam bysme fakt nejeli. Jsou tam na hovno silnice, pardon že to tak musim říct.“

„Moment,“ vstoupil do hovoru strýc Vance. „Je to bezpečné?“

„Stoprocentně,“ přikývl Hadrin. „Dycky sebou vozím rezervní helmu. A lékárničku taky.“

„My přece nemůžeme Harryho jen tak pustit s cizím člověkem,“ namítla teta Pelagie. „Nic proti vám, pane – ale přece jenom, máme za to dítě odpovědnost!“

„Nic zlýho se mu nestane,“ mrkl na ni Hadrin. „Klidně vám tu nechám nějakou zástavu, abyste věděli, že ho nechci nikam unýst nebo něco takovýho.“

„To ne,“ zavrtěl hlavou strýc. „Ale můžete zavolat toho člověka, co k nám Harryho přinesl po té nehodě. Jestli to bude opravdu on a zaručí se za vás, tak klidně jeďte.“

Hadrin vytáhl z bundy mobil, vybral ze seznamu číslo a stiskl tlačítko pro odchozí hovor.

„Děje se něco, Hadrine?“ ozvalo se z telefonu.

„Jo, šéfe,“ přisvědčil Hadrin, „menší komplikace. Potřeboval bysem vzít Harryho na vejlet, ale Donkeyovi ho nechtěj pustit. Chtěj mluvit s váma.“

„Předejte mi je,“ souhlasil Angus Bumbál. „A neříkejte mi ‚šéfe‘, kolikrát vám to mám opakovat? Zní to jako z filmu o mafiánech!“

„Ty řikali ‚kmotře‘,“ namítl Hadrin, ale Vance Donkey se už natahoval po telefonu.

„Raději já, drahý,“ stáhla mu ruku zpět teta Pelagie. „Mám přece jen lepší paměť.“

Pak převzala od Hadrina mobil.

„Haló? Tady Pelagie Donkeyová. Mluvím s mužem, který nám před deseti lety přinesl synovce Harryho?“

„Jistě. U telefonu Angus Bumbál.“

„Můžete mi prosím říct, co jsem… měla na sobě, když jste mne tehdy viděl?“

„Samozřejmě. Župan. Žlutý župan. Reubenovi můžete plně důvěřovat. Harrymu se s ním nic nestane,“ pravil Angus Bumbál.

„Děkuji vám… Omlouvám se, že vás rušíme takto uprostřed noci, ale to víte, Harry je ještě dítě a máme o něj starost.“

„To je pochopitelné,“ děl Angus shovívavě.

Pelagie Donkeyová předala telefon zpět majiteli.

„Takže můžu teda jet?“ ozval se rozmrzele Harry. Schvalovací proces se mu zdál přece jen příliš dlouhý a zbytečně komplikovaný. Obyčejně se ničeho domáhat nemusel. Nebyl zvyklý čekat ani se doprošovat.

„Ano,“ přisvědčil strýc Vance. „Můžeš, chlapče. Ale snad by bylo lépe počkat až do rána.“

„Nechci čekat do rána,“ protáhl Harry obličej. „V noci jsou prázdný silnice a budeme se moct pořádně rozjet. Ve dne to je otrava. Já nejsem vůbec ospalej. A vy?“

„Mně je to šumafuk,“ řekl Hadrin. „Ve dne nebo v noci. Mužem vyrazit, kdy budeš chtít.“

„Tak já chci teď hned,“ poznamenal Harry.

„OK,“ kývl obr a prohodil směrem k Donkeyovým: „Vy se taky mužete vrátit dom. Už tam žádný dopisy nejsou. Harryho vám přivezu v pořádku, žádnej strach.“

„Kdy asi tak?“ zajímala se teta Pelagie.

„Do začátku školního roku bude tutově doma,“ upřesnil Hadrin. „Hezkej večír a na viděnou.“

Teta a strýc chtěli nejspíš ještě něco říct, ale obr se k nim už otočil zády. Plácl Harryho do zad, až se Harry téměř převážil a upadl na nos, a pak už společně vyšli dírou po dveřích do temné noci.

Hadrin vedl Harryho ke člunu na břehu. Oba mlčeli. Harry uvažoval o tom, jestli přece jen neudělal chybu, když s obrem odešel. Třeba žádnou motorku ani nemá. Možná ho bude mučit, aby ho donutil chodit do školy. I když působil dojmem, že by ho spíš rovnou zabil. Proč mu na tom sakra tolik záleží, aby nastoupil do těch Neštovic? Copak on má nějaké předpoklady být vědec? Vždyť by ho to ani nebavilo. Tak o co tu vlastně jde? Obrova hlava byla stále nepřístupná. Pořád jen čísla a čísla. Jako titulky v Matrixu.

Hadrin přemýšlel, kde udělal Angus Bumbál chybu. Plán byl v podstatě dobrý. Harry bude vyrůstat u normálních, spořádaných a slušných lidí. Jejich vliv na něj zapůsobí pozitivně. Vyroste z něj dobrý člověk, který svých výjimečných schopností nezneužívá, naopak efektivně využívá ve prospěch druhých. Místo toho teď před Hadrinem stál samolibý, zhýčkaný spratek.

Když přepluli jezero, vedl Hadrin Harryho k převozníkově budce. O ni byla opřená velká motorka a stříbrně blýskala do tmy.

„Páni,“ vydechl Harry obdivně. „Super stroj. Jel jste s tím i přes ten les?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Hadrin. „Vod silnice jsem ji nes. Nechci zničit gumy, mám je teprv měsíc nový.“

Harry se zadíval na obra. U každého jiného by to pokládal za vytahování, ale Hadrin skutečně vypadal jako někdo, komu nečiní nejmenší potíže hodit si přes rameno dva a půl metráku.

„Je fakt parádní,“ prohlížel si Harry motorku. „Škoda, že je noc a moc na ni nevidím. Kolik to žere?“

„Pět litrů na sto,“ odvětil Hadrin. „Hele – Harry – dyž pudeš do tý školy, budeš si moct takovou motorku kupovat vobden.“

„Co bych dělal s tolika motorkama?“ zamračil se Harry. „Na jednu mít budu. Nechte těch řečí o škole. Do žádný školy nechci.“

„Jedna ti na celej život nevydrží, jestli s ní nechceš jezdit jako blázen a napálit v plný rychlosti do svodidel,“ poznamenal Hadrin. „Dělaj se furt lepší a lepší. Já sem na tý škole jenom poklasnej a pořizuju si novou každý dva roky. Dybych bejval tu školu dodělal, tak bych eště přitlačil.“

„Vy jste tam taky studoval?“

„Jasně že jo. Ale nedoštudoval. Vyloučili mě.“

„Nestačil jste na to?“

„Ále ne. Něco jsem proved,“ přiznal Hadrin.

„A co jako?“

„To je dlouhá historie, a krom toho bych řek, že si na ni eště moc malej. Jednou ti to povim. Možná,“ odbyl ho Hadrin.

„Dobře, tak už toho necháme,“ řekl Harry a znovu zálibně pohlédl na motorku. „Myslím těch keců o vzdělávání. Kdybych tam náhodou šel, taky by mě nejspíš vyloučili. V takovým případě nemá ani cenu začínat. To je čtyřválec, že jo? Jakej to má objem?“

„1157 cm3,“ odpověděl Hadrin. „Až bude světlo, pučim ti k tomu manuál. Máš tam všechno napsaný.“

„Tak kam teda pojedem?“ zajímal se Harry. „Nebudeme tu přece tvrdnout celou noc.“

„Kam chceš,“ pokrčil obr rameny, „mně je to tak ňák jedno.“

„Viděl jste ten film s  Hopperem a  Fondou?“ napadlo Harryho. „Jak jedou na těch motorkách po Americe?“

Easy Rider?“ Obrův hlas se zlomil dojetím. „No jasně že viděl. Mockrát. To byl pro moji generaci kultovní biják, čéče.“

„No tak takhle nějak bych si to představoval,“ zasnil se Harry. „Až na ten konec, samozřejmě. Kouříte trávu?“

„Eh,“ polkl Hadrin nasucho. „Nó… tak… asi nějak…“

„Takže jo,“ konstatoval Harry. „Kdo nekouří, ten řekne ‚ne‘. Máte něco s sebou?“

„Eh… teda já…“

„Takže máte,“ zaradoval se Harry. „Fakt nářez! Ještě nikdy jsem trávu nekouřil. Je to takovej hukot jako v tom filmu?“

„Mno, pro takle malýho kluka, jako seš ty, Harry, by to určitě byl HUKOT. Jenže já ti přece nemužu dávat drogy. To je trestný. Moh bych si to šeredně vodskákat,“ vykrucoval se Hadrin.

„Neprásknu vás,“ naléhal Harry. „Mám narozeniny a chci to jako dárek!“

„Hm, já bych teda… nejdřív bysme měli asi někam vodjet, ne?“ hrál Hadrin o čas. „Tady to nejni nejlepší plac pro táboření.“

„Dobře, tak si zahulíme jinde,“ souhlasil Harry.

Hadrin vzal motorku a přehodil si ji přes rameno, jako by to byla nákupní taška, kývl na Harryho a vyrazili směrem k silnici. Na krajnici sáhl Hadrin do velké brašny, zavěšené na motorce, vytáhl helmu a podal ji Harrymu. Sám si nasadil jednu ve velikosti XXXL, nasedl a oběma rukama stiskl řidítka. Harry naskočil za obra, pevně se chytil jeho bundy – měl co dělat, aby Hadrina dokázal obejmout, motorka tichounce nastartovala a za několik málo vteřin se už řítili tmou do neznáma.

Harry sice tvrdil, že není ospalý, ale už po pár kilometrech se mu začaly klížit oči. Hadrin zaznamenal několik nárazů helmou do zad, zpomalil a na kraji lesa zastavil. Vzal spícího Harryho do náručí, přenesl ho přes příkop k ušlapanému ohništi, které tu zbylo po skautech, a vrátil se pro motorku. Pak vytáhl z kapsy mobil, sňal bundu, jemně ji položil přes Harryho a zmáčkl na telefonu Redial.

„Co je zase, Hadrine?“ ozval se hlas Anguse Bumbála. Zněl trochu podrážděně.

„Nerad vás rušim, šéfe,“ řekl Hadrin polohlasem, „ale mam takovej problém. Sem s Harrym na tom vejletě a von chce kouřit marihuanu.“

„Podepsal přihlášku?“ zeptal se Angus přísně.

„Ne. Zatim ne,“ přiznal Hadrin. „Vo škole nechce slyšet.“

„Tak… v tomto mimořádném případě, Hadrine,“ zamyslel se Angus. „V tomto mimořádném případě moje další instrukce zní – KLIDNĚ HO ZHULTE!“