Bestseller
Facebook Twitter Obálka knihy - František Kotleta - Fakt hustej nářez

Fakt hustej nářez

Bratrsvo krve 2

František Kotleta

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz
Koupit knihu na iTunes Koupit knihu na iTunes

Rok vydání: 2012

Cena: 159 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

V první knize to mimozemšťanům ještě prošlo, teď se ale zbytky zdecimovaného upírstva vydaly do posledního boje. A že tenhle boj začíná ve čtvrti plné bojechtivých transvestitů, není nakonec na škodu. Jenže žlutí okupanti mají dost síly vzdorovat, a jestli po něčem touží, tak je to vrátit upíry už navždy do mýtů a legend. Ve hře je ale ještě jeden hráč – někdo podivný a nebezpečný, který za sebou zanechává radioaktivní stopu... Pokud má být lidstvo znovu svobodné, nezbývá než odpálit pár bomb a najít spojence, kteří mohou být mnohem nebezpečnější než ti nejhorší nepřátelé.
František Kotleta se vrací a je ještě hustější, akčnější a zábavnější.


O bairro dos cães

Fortaleza byla jedno velké rozpálené mraveniště. Upíří organismus byl sice velmi dobře odolný vůči extrémním teplotám, ale pekelná brazilská výheň byla příliš i na mě.

Měl jsem pocit, že i Gerhard by nejraději přepadl některý z nesčetných obchodů s klimatizací a všechno, co tam prodávali, pustil naráz, stáhl si kalhoty a popíjel ledového Budweisera. Rozhodně se ale snažil nedávat to najevo. To by tak hrálo, aby starý Germán, o kterém si vyprávěli děsivé historky už římští legionáři, přiznal slabost.

„Stejně vypadáte jako idiot, Herr General,“ prohlásil jsem.

„A vy zase jako někdo, kdo je spíš sám transvestita, než kdo je sem přišel balit, Herr Bezzemek,“ odfrkl si vztekle.

Skutečně jsme vypadali jako párek (a to bylo víc kruté vůči Gerhardovi než-li vůči mně) německých sexuálních turistů na lovu levných homosexuálů libujících si v holčičích převlečcích. V tomhle třímilionovém brazilském městě jich bylo skutečně hodně. Obojího. Německých turistů i důvodů jejich návštěv. Podle toho, co nám nabízeli v hotelu (párek dvou německy mluvících mužů nemohli otipovat jinak než jako sexuální turisty), tu lidé s jistým vkusem mohli získat cokoliv: nezletilé, mladé, středního věku i staré, hubené, macaté i tlusté, černé, hnědé, bílé, prsaté i ploché holky s překvapením pod kalhotkama.

A co bylo nejhorší, my jsme jako úchylové na lovu vypadat skutečně chtěli.

„Víš, že v té růžové havajské košili a béžových šortkách vypadáš rozkošně?“ rýpnul jsem si. Poslední dobou se náš vztah změnil. Zatímco dřív jsme si zásadně vykali, teď jsme plynule přecházeli z vykání do tykání. A naopak. Záleželo na tom, jak moc jsme se v tu chvíli snažili jeden druhého přešpičkovat.

„Tobě to fosforeskující zelené tričko taky sluší. A což teprve ty modré šortky a apartní vietnamské žabky. Většinu života jsem prožil v časech, v nichž by tě za nošení něčeho takového ukamenovali, upálili, zplynovali nebo v lepším případě poslali na léčení,“ kontroval Gerhard.

Vypadali jsme vážně přitepleně. Našemu ohozu navíc odpovídal i značkový béžový foťáček Toshiba, který se mi klinkal na krku, a červený batůžek, který na zádech nesl Gerhard. V batůžku ovšem byly propriety, které moc slaďoušsky nepůsobily. Desert Eagley jsou už ze své podstaty heterosexuální. Pokud rukojeti neobložíte růžovými opály. Měli jsme s sebou dva. Víc zbraní jsme si pro jistotu nevzali. Kromě pistolí skrýval batoh ještě dalekohled s nočním viděním a pár gramů kokainu.

Vypadalo to, že naše maskování je naprosto dokonalé. V hotelu Charleston jsme pobývali už tři dny a dosud nás nikdo nesledoval ani se příliš nápadně na cokoliv nevyptával. Zdálo se, že naše lest vyšla. Zkrátka a dobře, dokonale jsme zapadli mezi běžné dvoutýdenní turisty.

Přitom v horách sotva sto kilometrů nad městem jsme pobývali už půl roku. Aby bylo krytí co nejdokonalejší, odvezl nás Confitův řidič na letiště během největší dopravní špičky. Zamíchali jsme se do davu v příletové hale, dali si tam kafe a poté, co přiletěl airbus Lufthansy z Frankfurtu, jsme se zase zamíchali do davu jeho cestujících.

S pomocí portugalského slovníku a německého přízvuku (u Gerharda nefalšovaného) jsme si objednali taxikáře, nechali se s úsměvem okrást a zavést do hotelu, který našemu drožkáři za dohazování kunčaftů platil provize.

První dva dny jsme se pak toulali po dost ubohých památkách města, jako je třeba betonová katedrála nebo tržiště se smaženými rybami a tanečníky capoeiry, a váleli se na pláži. Zkrátka přesně to, co by dělali pánové Hans Schmidt a Karl Meier z Drážďan na výletě do Brazílie. Tedy zatím až na ono lovení transvestitů.

* * *

To jsme hodlali napravit právě dnes.

* * *

O bairro dos cães, čtvrť, které se podle průvodců říkalo psí, protože dřív byla chudinským slumem, kde pobíhali hladoví a toulaví čoklové, teď patřila právě chlapcům v sukních, kteří rozhodně nejsou Skoti. Ne že by se v poslední době nějak změnily naše sexuální preference. To ani náhodou. Jediný penis, který jsem při sexu hodlal tolerovat, byl můj vlastní.

Atraktivita O bairro dos cães pro nás spočívala v tom, že byla těsně přilepená k vojenské základně. Kosmodrom ve Fortaleze byl největší v celé Jižní Americe. Právě on byl důvod, proč jsme se z Venezuely přesunuli právě do brazilského federálního státu Ceará. Kvůli němu ale také bylo město protkáno špehy lidskými i elektronickými.

Po atomovém útoku na základnu v polské Lebě měli sice kartani na Zemi už nějaký ten měsíc docela klidnou půdu pod nohama, ale i tak byli ostražití. Čím jsme se blížili k cíli naší cesty, tím více přibývalo kartanů, kamer a samozřejmě i členů Vesmírného námořnictva.

Šlo o armádu složenou výhradně z lidí, ale pod přímým kartanským vedením. Žlutí vládci planety formálně nechali všechno při starém. Vlády v jednotlivých státech se střídaly, jak bylo v té které zemi zvykem, a měly i svou policii. Armády už moc ne. A pokud, tak ve velmi okleštěné podobě. Většinu z nich nechali kartani rozpustit, protože pod jejich vládou už neměly být na Zemi žádné války. Z bývalých vojáků a různých dobrodruhů pak začali budovat armádu pod svým velením.

Vesmírné námořnictvo mělo být oficiálně bojovou lidskou silou ve vesmíru, kde lidští dobrovolníci pomáhali kartanům ve válce proti jiným mimozemšťanům, před nimiž nás podle své propagandy ufouni chránili. Prakticky však v posledních měsících sloužilo i pro potřeby honu na teroristy, protože běžná lidská policie v mnoha případech selhávala. Zvláště ta česká, když se pokoušela lovit mě. Oficiální název nové armády zněl anglicky Space Marine, takže jsme jim automaticky začali říkat SM nebo-li esemka. Možná v tom trochu byla i podvědomá touha jim pořádně nařezat.

* * *

Kartanské hlídky a esemka náhodně prohledávali automobily, které se jim zdály podezřelé a mířily směrem k základně. Nás si vůbec nevšímali. V umění nenápadnosti jsme byli dokonalí.

Proplétali jsme se uličkami O bairro dos cães do míst, kde se poslední domy čtvrti dotýkaly velké betonové zdi s metrovou korunou ostnatého drátu. Naštěstí už slunce pomalu zapadalo, takže vedro polevovalo. Ve zdejších uličkách ale musí být přes den pořádné horko, a to nemyslím jako narážku na sexuální orientaci většiny jejich obyvatel a návštěvníků.

S klesající teplotou přibývalo turistů a prodavačů sebe sama.

„Olá, bonecos, chupo ambos vocês por duzentos!“ písknul na nás tak patnáctiletý mládenec v podprsence, s kabelkou a v minisukni, který nám brazilskou portugalštinou nabízel skupinovou slevu na orální sex. Vrtěl přitom poněkud teatrálně zadkem.

„E muito caro você!“ odpálkoval jsem ho tím, že jeho sleva je dost malá.

Nakonec jsme se dostali k oprýskanému domu, který podle zbytků fasády pamatoval nejenom lepší časy, ale zřejmě i lepší nájemníky. I tady se na balkonech a v oknech předvádělo pár transvestitů.

„Ten balkon nahoře,“ pohodil hlavou Gerhard.

„S tou děsivě tlustou černoškou?“ zašklebil jsem se.

„Jo,“ zasmál se Gerhard. „To je naše holka. Teda kluk. Teda cokoliv. Hlavně to je určitě tvůj typ,“ prohlásil Germán a vyrazil po schodech nahoru.

Černoch se jmenoval Diana, podle britské princezny, která umřela, když byl ještě chlapeček. A docela dobře uměl německy. „Fanoušek vašeho národa, mein Herr,“ vrátil jsem nadšeně Gerhardovi špílec a prošel si byt. Vypadal švábuprostě.

Gerhard mezitím vrazil nadšenému černochovi do ruky tři sta reálů, což byla víc než nadprůměrná cena za ukojení dvou německých úchylů, a pak z batohu vytáhl balíček s bílým práškem.

„Kokain, meine Liebe?“ zeptal se.

„Ja, ja,“ pokýval nadšeně hlavou černoch. Trans­sexuální brazilský prostitut, který nešňupe kokain, je mýtus.

Oba jsme se s Gerhardem usmáli. Navzdory hektolitrům krve, která nám uvízla na rukou, jsme vždycky rádi, když jdou věci bez násilí.

Germán vysypal na stůl jednu lajnu, smotal storeálovou bankovku do ruličky a podal ji Dianě. Ten si mocně šňupnul a za pár minut už o sobě nevěděl. Kokain byl řízlý jako většina bílého prášku. Náš však obsahoval místo omítky velmi silné uspávadlo. Měli jsme nejmíň čtyři hodiny klidu.

„Má to ale kliku. Prachy už dostal a zítra ho místo prdele bude bolet akorát hlava,“ prohlásil Gerhard a vytáhl z batohu dalekohled.

Plán zatím pokračoval tak, jak jsme měli v úmyslu. Odsud jsme měli celou základnu, která byla jedním z nejdůležitějších kartanských neuralgických bodů na Zemi, jako na dlani. Teď už jsme sem jenom potřebovali dostat zbraně. Hodně zbraní. Hlavně nálože a RPG a také naše tři spolehlivé upírky a poněkud nespolehlivé spojence z drogového kartelu. Pak se kartanská základna promění v bojiště a následně v peklo plné mrtvol. Na to první i druhé jsme byli specialisti.